Konec starých časů

Vladislav Vančura

Profil autora

Český prozaik, publicista, dramatik, scénárista a filmový režisér.
Narodil se 23. 6. 1891 v Háji u Opavy, kde jeho otec působil jako hospodářský správce cukrovaru. Mezi jeho rozsáhlé příbuzenstvo patřil i básník Jiří Mahen. Rodina si uchovávala kulturní vědomí starého protestantského rodu. Dětství strávil na několika místech, hlavně v Davli u Prahy a později v Praze. Studoval na gymnáziích v Benešově a Praze, studia však na čas přerušil. V těch několika letech se např. učil knihkupcem, studoval na uměleckoprůmyslové škole a pokoušel se o přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění. V roce 1915 nakonec odmaturoval na malostranském gymnáziu. Krátce pracoval jako úředník a jeden semestr studoval právnickou fakultu Karlovy univerzity, z níž přestoupil na fakultu lékařskou, kterou dokončil v r.1921. Ve stejném roce se oženil a začal provozovat lékařskou praxi na Zbraslavi, kde se natrvalo usadil. Jeho manželka Ludmila byla rovněž lékařkou, její vzpomínková kniha Dvacet šest krásných let (1967) představuje důležitý pramen, umožňující poznat Vančurovu osobnost a dílo. Po několika letech Vančura s profesí skončil, aby se mohl naplno věnovat literatuře, veřejné kulturněpolitické činnosti a filmu. Podnikl též několik cest do zahraničí ( Francie, Egypt, Sovětský svaz ).Vančura stál u zrodu avantgardního sdružení Devětsil (zal. na konci r.1920), stal se i jeho prvním předsedou. Od roku 1921 byl členem KSČ a podílel se na akcích levicové inteligence ( např. Levé fronty ), namířených proti sociálním rozporům, příznačným pro dobu, a později i proti fašismu. V roce 1929 byl v souvislosti se změnami ve vedení a prohlášením sedmi spisovatelů z KSČ vyloučen. Jeho smýšlení a jeho politická aktivita se však nezměnila. Ve 30. letech pracoval v nakladatelství Družstevní práce. Měl mnoho přátel mezi osobnostmi tehdejšího kulturního života ( I. Olbracht, K. Nový, V. Nezval, J. Seifert, F. Halas, atd.). Za okupace se zapojil do odbojové činnosti; stal se předsedou spisovatelské sekce Výboru inteligence, součásti Národního revolučního výboru. Po atentátu na Heydricha byl Vančura 12.5. 1942 zatčen gestapem a 1.6. 1942 v Praze - Kobylisích popraven.

Stručný děj

Kniha je stylizována jako vyprávění knihovníka Bernarda Spery a nemá souvislou epickou linii.Je to spíše pásmo volně spolu souvisejících příhod, tmelených vypravěčem.
Bernard Spera v úvodu knihy vysvětluje proč se rozhodl napsat své paměti z doby svého života na zámečku Kratochvíle. Jeho motivace je prostá, potřebuje peníze pro sebe a pro svou skotskou přítelkyni Ellen. Nechce své dílo dostat do čítanek a nemůže si dovolit deset let čekat na uznání a pochvalu akademiků. Připravuje čtenáře na skutečnost, že se chystá psát,jak mu zobák narostl a nebude se snažit nic přikrášlovat ani se vyhýbat pomluvám.
Příběh se odehrává těsně po první světové válce v průběhu 3 měsíců na zbytkovém statku se zámečkem Kratochvíle, kde je nyní regentem pan Stoklasa. Ten se přistěhoval spolu se dvěma dcerami, dvacetiletou Michaelou a třináctiletou Kitty. Na zámek jsou také přizvány dvě učitelky na jazyky, Ellen a Susann. Události dostanou rychlý spád, když se na zámku během slavnostního honu zcela nečekaně objeví kníže Alexandr Nikolajevič Megalrogov, kterému stačí pouhých pár hodin, aby si všechny ženy a děti omotal svým vystupováním a svými historkami kolem prstu. V celé knize je pak vylíčeno dění na Kratochvíli za pobytu Megalrogova Jeho příběhy z armády a putování po světě, i pletichy s jednotlivými ženskými postavami, Michaelou, klíčnicí Cornellií, francouzskou učitelkou Susann… Megalrogov se zaplétá do svých lží a výmyslů, přesto však působí obdivuhodně seriózně a ani dospělí se o jeho vyprávění neodvažují pochybovat.
Vypravěč Bernard Spera se v průběhu děje nemůže tak úplně rozhodnout je-li mu Megalrogov sympatický, či nikoliv, ale je zde patrná jeho žárlivost na tuto zajímavou osobnost. Pokusí se Megalrogova usvědčit jako podvodníka, ale sám při tom neskončí nijak slavně. Když je nakonec Megalrogův podvod odhalen, ten odchází a uzavírá tak obrazně epochu starých časů, alespoň pro postavy románu. Především pro Michaelu, Kitty a Marcela, kteří Megalrogovi propůjčili důvěru díky svému mládí Jejich prohlédnutí znamená konec bezstarostného dětství a začátek dospělosti a dozrávání. Kažký z nich si nyní musí vybrat svou cestu. Marcel se rozhodne pro svět „příběhů“ a k velkému Kittiinu smutku a zklamání prchá s Megalrogovem. Michaela následuje cestu svého otce a Kittiina budoucnost zůstává prozatím na vážkách.

Charakteristika postav

Bernard Spera- hlavní postava knihy v roli vypravěče. Ten stojí nad ostatními postavami a ví o nich víc než ony o sobě, hodnotí jejich chování,vyjadřuje svůj názor k popisovaným situacím, přerušuje vyprávění a oslovuje čtenáře. Je knihovníkem, stále ležícím v knihách a zabývajícím se osudy ostatních lidí, místo osudu svého. Svým pánům často pochlebuje a podlézá, ale zároveň je bystře odhaduje a soudí. Má značně negativní vlastnosti a přesto vzbuzuje sympatie.

Kníže Alexandr Nikolajevič Megalrogov- hlavní účastník dějů.Ruský emigrant připodobněný k baronu Prášilovi a donu Quijotovi. Kníže, světoběžník, bývalý plukovník carské armády. Oslňuje historkami ze služby v armádě, je velmi protřelý a téměř všemi oblíbený. Nejen Stoklasovy dcery pro něj mají velkou slabost. Na druhou stranu je však hlupákem vršícím omyl nad omyl a poznání lidských povah i smyslu věcí mu uniká.

Pan Stoklasa- nynější majitel zámečku Kratochvíle. Není šlechtic,ale je velmi bohatý a na šlechtice si hraje. Má daleko k přehnané vznětlivosti, vybraně mluví, nemá nic ve zvláštní oblibě, jen na účty je ras. Má dvě dcery a je vdovec.

Michaela- Stoklasova starší dcera. Velmi krásná,vzdělaná s vytříbenými způsoby. Je však stále ještě přístupná „pohádkám“ vyprávěným Megalrogovem, do něhož se také zamiluje a v němž se později zklame.

Kitty- Stoklasova mladší dcera. Plná života, energická a se spoustou snů a ideálů. Je naprosto poblázněná knížetem Megalrogovem.

Marcel- mladičký sluha na Kratochvíli. Také propadl Megalrogovu kouzlu. Nakonec se rozhodne následovat ho a dá přednost stejně jako on, světu fantazie a úžasných příběhů.

Pan Lhota,advokát Pustina a další- jsou oproti Megalrogově živoucnosti a Sperově duchaplnosti jen bezbarvé ploché figury.

Styl psaní

Vančurův styl je velice specifický. Klade důraz na osobitost a originalitu. Jeho podání příběhu má subjektivní, emocionální zbarvení plné vypravěčských odboček. Za důležitý pokládá styl a formu zpracování, děj je až druhotný. Je ovlivněn expresionismem a 1. světovou válkou, z níž čerpá. Jeho velmi bohatý jazyk a sloh napodobuje větnou stavbu staré češtiny. Kombinuje archaické a knižní výrazy s lidovou mluvou. Používá dlouhá a košatá souvětí a v textu se často objevují slovesa v infinitivu končící na “-ti“.
Využívá různých stylových rovin, obraznosti, parodie, ironie…

Můj názor

Kniha se mi líbila pro svůj děj i jazyk.
Postavy byli vylíčeny takovým způsobem, že jsem si občas nebyla jistá, zaslouží-li si mé sympatie či nikoliv. Stejně tak vypravěč. Často se mi zdál až příliš vtíravý a s jeho postřehy jsem nesouhlasila, ale ve výsledku jsem mu musela dát za pravdu. Slova použitá pro hodnocení postav a jejich chování se mi zdála trefná a stejně tak popis a hodnocení nejrůznějších situací. Trochu nadnesené se mi zdá idealizování oněch starých předválečných časů, ale v průběhu děje se dostane ironických poznámek oběma obdobím a tudíž výhrady již nejsou na místě.
Líbí se mi autorova upřímnost zaobalená do knižních výrazů, archaismů, vzletných frází a dlouhých bohatých souvětí. Stejně tak ona, ne úplně dnešní, větná stavba, zavánějící stejně jako příběh starými časy a melancholií. Kniha je smutná, vtipná i zamyšleníhodná zároveň.