Křepelice
Tereza Boučková
Profil autorky
Tereza Boučková se narodila 24. května 1957 v Praze, jako nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho první ženy Anny. O něco později se však její rodiče rozešli. Po absolvování základní školy studovala na dvouleté ekonomické škole, brzy ale přestoupila na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici, kde v roce 1976 maturovala. Po maturitě podepsala Chartu 77 a pracovala jako uklízečka, balička, pošťačka i domovnice. Vzhledem k tomu, že její otec patřil k našim předním disidentům, nebylo jí další studium umožněno. Vzdělávala se však soukromě, složila státní zkoušku z angličtiny, navštěvovala přednášky tzv. bytových univerzit. Několikrát se neúspěšně pokoušela o přijetí na DAMU. Svůj herecký talent mohla uplatnit jen v disidentských představeních konaných v bytě Vlasty Chramostové, např. v roce 1978 spolu s ní, svým otcem, P. Landovským a V. Třešňákem účinkovala v inscenaci Kohoutovy adaptace Shakespearova Macbetha (Play Macbeth). V roce 1988 napsala novelu Indiánský běh, za kterou obdržela Cenu Jiřího Ortena. Následují novely Křepelice, Když milujete muže a Krákorám. Všechny čtyři prózy vyšly souhrnně v nakladatelství Knižní klub (1999, 2002). Jednotlivě jsou zastoupeny v antologiích české literatury v USA, Velké Británii, Dánsku, Polsku, Srbsku, Koreji atd., časopisecky byly publikovány v mnoha dalších zemích.
Napsala scénář k celovečernímu filmu Smradi, který měl premiéru v roce 2002. Film obdržel sedm nominací na cenu Českého lva, jednu z nich také za scénář. Nejvýznamnější ocenění —za nejlepší režii — získal tento film na MFF v Istanbulu.
Od roku 2001 je Tereza Boučková členkou Českého centra mezinárodního PEN klubu. Se svým mužem žije nad Svatým Janem pod Skalou, kde spolu vychovávají tři syny, jednoho vlastního a dva adoptované, a kde dál píše své novely s ženskou tématikou, jakož i novinové sloupky a fejetony.
Stručný děj
Děj této novely se začíná odvíjet roku 1969. Tehdy poznáváme hlavní hrdinku Hanu, která se nachází ve svízelné situaci. Čeká své první dítě a její manžel, hudební skladatel Jiří, jehož největším vzorem je Johann Sebastian Bach, ji kvůli těhotensví opouští. Hana byla zoufalá, a když pozorovala šťastné páry s kočárky,chtělo se jí umřít. Potom se však narodil syn Janeček a stal se smyslem jejího života. Jiří se přišel na novorozeného synka podívat, avšak poté co ho začala Hana přesvědčovat, aby s nimi zůstal, zase rychle odešel. Nebyl schopen vyrovnat se s takovou zodpovědností a závazkem. Zanedlouho se rozvedli.
Hana snila o šťastné rodině a muži jenž by pro ni byl oporou, místo toho musela Janečkovi vysvětlovat proč s nimi nežije tanínek. Pokoušela se Jiřího požádat, aby je alespoň občas navštěvoval. Jiří odmítl, prý nemá čas, protože musí hodně pracovat, aby mohl zaplatit alimenty, které si Hana vymohla.
Hana se pokoušela najít pro Janečka a pro sebe vhodného tatínka a partnera, příliš se jí však nedařilo a její snažení jednoho dne roku 1975 přerušili dva muži, kteří ji odvezli do ruzyňské věznice. Byla obviněna z pašování zakázaných knih do Sovětského svazu. Popírala to. Tvrdila, že přátelům do Moskvy posílala jen maličkosti, jako karlovarské oplatky, kostkový cukr...Už se však nezmíníla o tom že v krabici pod cukrem se jednou nacházela i kniha “Rakovina” od Alexandra Solženicyna. Nakonec jí však propustili, aniž jí dokázali něco víc než neproclení několika ikon. Musela zaplatit pokutu. Když prosila Jiřího, který jejího uvěznění využil a postaral se o snížení alimntů, zda by jí nepůjčil peníze, odmítl. Když po něm chtěla aby podepsal povolení k Janečkovu zájezdu k moři, také odmítl. Když se zeptala proč to všechno dělá, odpověděl, že chce, aby se taky trochu trápila.
Janeček se začal zajímat o hru na klavír a šlo mu to skutečně dobře, Hana měla radost, zároveň ji však děsilo, že Janeček upřednostňuje Bacha. Svému otci byl už tak dost podobný. Stále hledala ideálního muže, ale nechtěla aby ráno její syn potkával nervózní cizí strýčky v maminčině županu. Proto se milovala zásadně v ředitelnách, hotelových pokojích, či vypůjčených bytech. To se však změnilo, když začala spát s Oldřichem, neplodným manželem své nejlepší přítelkyně Olgy.. Hana a Janečkem jezdili na společné výlety s Olgou, jejím synem z prvního manželství, Kubou, a Oldřichem. Mezi tím spolu udržovali milostný poměr. Pak se však přihodila zcela nečekaná věc. Hana i přes lékařské potvrzení Oldřichovi sterility otěhotněla. Zpočátku se nemohla rozhodnout, zda si dítě nechat nebo nenechat. Nakonec se rozhodla nechat, protože to mohla být její poslední příležitost mít další miminko. Po těžké porodu přišel na svět Filip. Druhý syn, kterého Hana zbožňovala. Oldřich Filipa také miloval. Chtěl se rozvézt a společtě s Janečkem vytvořit rodinu. Hana myslela na Olgu a na to, že Oldřicha vlastně nemiluje a spala s ním jen tak, protože ji to bavilo a odmítla si ho vzít. Předpokládala však, že budou s Oldřichem kamarádi a budou Filipa společně vychovávat. A skutečně to tak fugovalo. Oldřich za nimi chodil, hrál si se synem a choval se jako táta. Doma Olze tvrdil,že chodí do čistírny, do sběrny... Fungovalo to ale jen do doby, než se Olga od Oldřichovi matky, která byla přesvědčená, že dělá správnou věc, dozvěděla pravdu. Oldřich se odmlčel. Její synové tak měly znovu jen matku. Paradoxní bylo, že celá situace ještě utužila Oldřichovo manželsví a Hana se (podle Olgy) stala jen “kurvou s fakanem”.
Hana se tak znovu vrátila k hledání tatínků a odmítání slabomyslných či přespříliš zjemnělýcl a laskavých milenců.
Poslední kapitola líčí Haniny první lásky a citová strádání. Vrací se tak do minulosti a přibližuje, mimo jiné proč Jiří Hanu opustil.
Charakteristika postav
Hana-hlavní a ústřední postava novely. Je to žena, která již od dob prvních lásek hledá citové zázemí, které stále nenachází a neposkytne jí ho ani krátké manželsví ani pozdější milenci. Jako svobodná matka se upne ke svým dětem, jež jsou jí světlem i v nejtěžších okamžicích života (např. ve vězení) a které se stanou smyslem jejího života. Ke svým milencům se někdy chová možná trochu sobecky a bezcitně. Nemá ráda sentimentální muže, touží po dokonalém partnerovi jenž by jí byl oporou.
Jiří- Hanin manžel.Svůj život zasvětil hudbě. Předpokládá, že jednoho dne napíše převratné hudební dílo a upíná se jen k tomu. Děsí ho závázky a omezení. Hanu s Janečkem považuje za”okupanty” své osoby, kteří by mu ubírali životní prostor. Je značně egoistický, sebestředný a odmítá morální zodpovědnost za jinou osobu. K jeho postoji zřejmě přispěla nemalou mírou i jeho matka, která se netajila tím, že pro ni byl jako dítě jen zátěží a starostí.
Oldřich-Hanin milenec a manžel její přítelkyně.Označen jako nervózní intelektuál. Nemá silnou vůli a nechá s sebou snadno manipulovat. V manželství je relativně spokojený, přesto touží po něčem vzrušujícím a to nachází v zapovězeném vztahu s manželčinou kamarádkou. Ale netouží nic měnit, alespoň do chvíle než s ním Hana otěhotní, avšak i poté se nechá až příliš snadno přesvědčit, aby vše nechal při starém. Je to kliďas a zbabělec, nemá rád konflikty a hrocení situací, pokud je to možné raději se takovým věcem obloukem vyhne.
Olga-Hanina nejlepší přítelkyně. Je to praktická žena, která touží po druhém dítěti. Je to domácký a mateřský typ. Dokonce i o manžela pečuje skoro jako o dítě.
Janeček-syn Jiřího a Hany. Dítě vyrůstající bez otce. Silně lpí na své matce. Snaží se hledat si náhradní mužské vzory.
Filip-syn Hany a Oldřicha. Je na tom stejně jako Janek, jen je o deset let mladší. Svého otce odsuzuje za to jak se zachoval.
Styl psaní
Základem tohoto vyprávění není, jako u většiny knih či povídek, dramatický osud postav nebo vypjaté a napínavé situace, ale právě naopak, každodenní hledání životní harmonie. Toho autorka dosahuje poměrně jednoduchým příběhem bez vedlejších dějových linií a zápletek, který poněkud komplikuje přeskakování z přítomnosti do minulosti, a některé zdánlivě na sebe nenavazující odstavce. Relativní jednoduchost příběhu je značnou měrou kompenzována složitostí větné stránky díla, v níž autorka často používá, mimo jiné, zkratkovité vyjadřování, které samo o sobě dodává souvislému textu vcelku neobvyklý ráz. Dalším znakem jsou holé věty s minimem přívlastků, popřípadě věty bezpodmětné. Zvláštností jsou také místa, kde autorka píše ve 2. osobě. Zde jako by oslovovala a komunikovala s hlavní hrdinkou. Poslední charakteristikou této novely, či autorčina stylu, je uvádění kapitol, odstavců, či konkrétních situací slovy: Byl jednou jeden…, která navozují jakousi blízkost mezi čtenářem a hrdiny nebo místy příběhu.
Můj názor
Musím přiznat, že abych tuto knihu pochopila, musela jsem si jí přečíst dvakrát a při psaní do ní neustále nahlížet. Chvíli mi trvalo než jsem se do ní dokázala zcela ponořit a to zejména pro její neobvyklou větnou stavbu o níž jsem se zmiňovala v předešlém odstavci (Styl psaní).Také mě zpočátku překvapila relativní nespádovost a negradující děj, ne něž jsem většinou z knížek zvyklá. Zřejmě kvůli těmto prvkům mě na první přečtení nezaujala, přesněji řečeno, se mi na první přečtení příliš nelíbila. Napodruhé, když jsem si již zvykla na netradiční autorčin styl, libující si v mírných nejasnostech a nenávaznostech, jsem této novele pomalu přicházela na chuť. Poprvé jsem tak měla možnost číst tak umně napsaný text, tvořený převážně holými větami bez jakýchkoliv příkras a přesvědčit se, že prózu nemusí tvořit jen rozvětvená souvětí prokládaná pro zvýšení nepjetí krátkými větami bez přísudku nebo podmětu. Líbí se mi jak mistrně těchto krátkých vět autorka využívá při popisu vypjatých situací (Např. při Hanině porodu druhého syna Filipa: “…Byly jednou jedny řemeny. Těmi řemeny připoutané ruce a nohy. Světla. Zelené roušky. šum vody, gumové rukavice. A bolest a strach. Kapačky za hlavou. Strach. Byla jednou jedna Hana v narkóze. Byl řez od kyčle ke kyčli, byl spěch, byla krev. Z té krve syn….“) . Dalším půvabem tohoto díla pro mě bylo používání 2. osoby o němž jsem již také psala v předešlém odstavci. Hlas mluvící k hlavní hrdince, můžeme pokládat buď za jakýsi vnitřní hlas Hany nebo za svrchovanou autorku, která tímto svou hrdinku uklidňuje, podněcuje nebo se s ní pře. Každopádně to pro mě činilo text zajímavějším, stejně jako zajímavá přímá řeč.
Co se týče příběhu, líbila se mi otevřenost a nevyhýbání se choulostivějším situacím, jež byli, stejně jako celá novela, podány se směsicí humoru, tragičnosti a stručnosti, pro autorku zjevně typickou. Celý děj novely mě zaujal svou zřejmou životností spočívající v autorčině schopnosti vybírat a popisovat autentické události.Příběh na mě působil melancholicky a mírně depresivně jelikož, končí stejně neutěšenou situací jako začal, přesto nyní můžu s konečnou platností říci, že novela Křepelice se mi líbila.