Jdi na obsah Jdi na menu
 


Máj

 

Karel Hynek Mácha

 

Profil autora

 

* 16. 11. 1810 Praha
† 5./6. 11. 1836 Litoměřice
Karel Hynek Mácha byl nejvýznamnějším českým romantikem. Jeho báseň Máj je jedním z nejkrásnějších děl české literatury. Spisovatelův otec i bratr Michal se živili jako mlynáři. Mácha byl žákem Josefa Jungmanna, později vystudoval práva a v srpnu 1836 nastoupil jako advokátní praktikant do kanceláře J. F. Durase v Litoměřicích. V době pražských studií hrál divadlo v ochotnické družině Josefa Kajetána Tyla v Kajetánském domě na Malé Straně. Zde se seznámil s Eleonorou Šomkovou (1817-1891), dcerou knihaře. S tou měl nemanželského syna Ludvíka, který se narodil měsíc před Máchovou smrtí a nedožil se ani jednoho roku. Mácha se rád toulal po zříceninách českých hradů a často je kreslil. Z Prahy podnikl dlouhou cestu do Krkonoš a Českého ráje. S přítelem Strobachem došel pěšky až do Benátek a během svého pobytu v Litoměřicích si pravidelně odskakoval do Prahy za Eleonorou. Když pomáhal hasit požár jednoho z litoměřických domů, zřejmě se napil infikované vody a onemocněl. Mácha ulehl a jeho stav se rychle zhoršoval. Když k němu přišel kněz, aby ho zaopatřil, vyhnal ho básník z domu. Lékař určil jako příčinu Máchovy smrti „dávení spojené s průjmem (cholerina)“. Spisovatelův pohřeb se konal 8. 11. 1836 v Litoměřicích. Na stejný den byla původně plánována Máchova svatba s Eleonorou.
Většina Máchových děl vyšla až po autorově smrti. Během svého života publikoval knihu Máj (jako první svazek sebraných spisů). Časopisecky vyšlo několik básní (Svatý Ivan, ohlasová poezie...) a prózy Křivoklad, Dosloví ke Křivokladu a Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Marinka).

 

O díle

 

Máj je lyrickoepická skladba s typicky romantickým dějem. Je stavěna na protikladu oslavy krás májové přírody a smutných lidských osudů. Zajímavě jsou zde vykresleny také kontrasty barev, světla a stínu, jitra a soumraku. Mácha tímto dílem uvedl do české literatury moderního člověka s jeho bolestmi, zápasy a vášněmi a spojil ji tak s literaturou západoevropskou. Soudobími českými autory a kritiky však nebylo jeho dílo po obsahové stránce přijato příliš vřele. Mácha byl obviněn z nevlastenectví a plagiátorství.
Máj má hudební kompozici. Prolog, 4 zpěvy a 2 intermezza.

Obsah

 

Prolog: Čechové jsou národ dobrý

Je ironickým věnováním českému národu. Mácha zde opěvuje českou dobrosrdečnost, statečnost, věrnost a především vlastenectví.
Samotným dějem Máje však tyto vlastnosti popírá. Čtenář se nedočká nepřemožitelných kladných hrdinů, ale obyčejných a nešťastných lidí zoufajících si na svůj osud. I se všemi lidskými chybami.
Přesto tato část jako jediná byla přijata kritikou vlídně.

První zpěv

Mácha začíná líčením krásného májového večera, který navozuje příjemné představy o šťastné lásce. Přírodu líčí melodickými verši. Čtenář očekává romantiku a místo toho je mu v té nádheře tvořené přírodní scenérií představena zoufalá a plačící mladá dívka, Jarmila.
Jarmila sedí na břehu jezera a je přirovnávána k padlému andělu. Miluje Viléma, vůdce loupežníků, ale nechala se svést jiným mužem. Nyní čeká na Viléma, ale on stále nepřichází. Náhle spatří loďku. Běží vstříc muži o němž si myslí, že je to Vilém. Z loďky však vystoupí Vilémův přítel. Jarmila se vyděšeně ptá na svého milého a dostane se jí zdrcující odpovědi. Vilém se dozvěděl o svůdci své milované dívky a zavraždil jej, zavraždil tak vlastního otce, kterého téměř neznal, jelikož ho jako chlapce vyhnal z domu. Nyní je Vilém ve vězení a druhého dne bude popraven. Jeho tělo bude vpleteno do kola. Vilémův přítel odejde a Jarmila skočí do jezera a utopí se.
Mácha ukazuje netečnost přírody k lidským osudům. Zatímco ptáci zpívají, květy voní a celá příroda opěvuje čas lásky, lidé umírají a příroda je k tomu všemu lhostejná.

 

Druhý zpěv

Je opět uveden popisem scenérie. Je noc, měsíc osvětluje vězeňskou věž a vítr si pohrává s vlasy vězňů. Vilém sedí ve své cele a přemýšlí. Uvědomuje si, že ačkoliv bude zítra popraven, příroda se bude stejně radovat z nového dne. Vilém se v myšlenkách začne vracet do dob dávno minulých a šťastnějších. Vzpomíná na své dětství a bezstarostné sny, na svou naivitu a blaženou neznalost. Vilém byl vyhnán otcem z domu a vyrůstal v loupežnické bandě, jejíž náčelníkem se později stal. Vzpomíná na svou slávu a jméno jímž byl se strachem volán : Strašný lesů pán. A také na milovanou Jarmilu a jejího svůdce, otce jehož neznal a jehož ze msty zavraždil.
Od vzpomínek se přenese do současnosti a lká nad svým údělem. Je přesvědčen, že vlastně nenese za své činy žádnou zodpovědnost, protože vše již bylo osudem předurčeno. Svou vinu zastírá blaženou vírou v předurčenost a svou zodpovědnost za vše co se stalo odmítá s odůvodněním, že to nebyla vůle jeho, ale vůle osudu. Proto se cítí být obětí a nespravedlivě odsouzeným.
Vilém toužebně hledí z okna cely a pozastavuje se nad krásou noci a celého světa, který zítra opustí. Život mu náhle připadá krásný. Trápí se myšlenkou co ho čeká po smrti. Možná že život je jen sen, a když zemře, vše změní jen v sen jiný. Mácha tím vlastně napadá principy křesťanství. Čas vidí jako svah po němž se člověk řítí ke smrti, ne jako věčnou spásu ke které vše spěje. Stejně tak smrt. Ta je pro něj nicotou, popírá existenci posmrtného křesťanského života, ráje, který má být člověku odměnou. Mácha ukazuje smrt jako věčnou prázdnotu v níž zřejmě nic nečeká. Je pro něj velkou neznámou. Z hrůzných představ omdlévá.
Vilém vzbudí řinkotem svých pout strážného a ten k němu přijde, nakloní se k němu a poslouchá věci, jež mu Vilém v mdlobách šeptá. Strážný je stižen žalem, dokonce se i rozpláče a již nikdy víc mu není dopřáno, aby se smál.
Vilém je opět sám se svými neveselými myšlenkami a příroda mu odpočítává čas zbývajícího života.

První intermezzo

Zde jsou hlavními aktéry sbory duchů a okolní příroda. Všichni Vilémovi připravují slavný pohřeb a těší se, až mezi ně přijde Strašný lesů pán .
Duchové také naznačují, že po dlouhé době nastane výměna strážce hřbitova, neboť vždy poslední na hřbitově pohřbený musí stát v noci na stráži, dokud ho někdo nevystřídá.
Nakonec sbor ohlásí příchod dne a zmizí.

Třetí zpěv

Začíná popisem krás probouzejícího se dne a přírody. Mlhu stoupající nad vrcholky stromů a valící se po jezeře. Rudé slunce stoupající za horami a jeho moc probudit přírodu k životu. Zpěv ptáků, rozvíjení květů, vlahý větřík ohýbající malé stromky. V přírodě „…vesel plesá vešken živý tvor…“ a přesto je země třísněna krví svého syna. Vilém je z bran městečka vyveden na malý pahorek u jezera a za ním zástupy lidí volající jméno jež používal v lesích: Strašný lesů pán. Vilém stojí pod popravčím kolem a naposledy se rozhlíží po krajině. Pohledem objímá krásné údolí, dub pod nímž objímal Jarmilu a vše co má nyní navždy opustit. Zachvátí ho obrovský žal a ani slzám se neubrání. Zakloní hlavu a mluví k zemi, jíž miloval, která mu byla matkou i mučitelkou. K níž se utíkal a jež mu byla dána v dědictví.
Poté je jeho tělo vpleteno do kola a Vilém umírá.
V posledních verších se též objevují slova marnosti žití a pomíjivosti všeho. Pominulo dětství, pominul Vilémův život i vše ostatní pomine.
Znovu je tu ukázána lhostejnost přírody k lidskému žití a bolesti.

 

Druhé intermezzo

Znovu nastává večer. Slunce zapadá. V těchto verších je popisována lítost loupežníků, Vilémových druhů, nad ztrátou vůdce.

 

Čtvrtý zpěv

Uplynulo sedm dlouhých let od tohoto příběhu. Byla půlnoc, poslední den v roce a básníkův kůň přijel k pahorku. Běloskvoucí sníh pokrýval zemi, kolo i lebku na něm. Básníka sevřel strach a ujížděl k městečku, kde se druhého dne začal vyptávat na kostlivce vpleteného v kole. Hostinský mu vyprávěl příběh, který již básník sepsal na předešlých stránkách.
Básník odjel, potloukal se světem, avšak smutek ho na jaře přivedl zpět. Byl večer, opět první máj a rozkvétající příroda šeptající o lásce. Básník seděl pod kolem na pahorku a hleděl do dáli. Vyšel měsíc a ozářil jeho tvář i lebku, v jejíž prázdných důlcích se třpytila rosa jako slzy. V očích mu stály slzy. Přemýšlel o uplynulém čase a pomíjivosti. Opakují se verše z Vilémovy popravy. Básník cítí to co Vilém. Ztrátu dětství a všeho času. Usmívá se a v srdci má žal z pohledu do pusté budoucnosti.
Mládí uplynulo, přítomnost je trpká, cíl neznámý. Kdo takovému srdci poskytne útěchu?

Vlastní názor

 

Než jsem si Máj přečetla, měla jsem za to (a myslím že jsem nebyla jediná), že se jedná o text plný krásy, lásky, optimismu a souznění přírody s člověkem. Zkrátka že je to romantická báseň o májovém čase lásky. Tuto představu evokuje samotný název i první verše, jež zná téměř každý. Když se však člověk rozhodne přečíst si i verše následující, rychle mu z tváře zmizí radostné očekávání a optimismus. Máj tedy možná zklamal mou prvotní představu, ale neznamená to, že se mi nelíbil. Dokázal si mě získat jednoduchým avšak emotivně silným příběhem i uměleckým zpracování. Líbil se mi jemný popisný přechod od idilické přírody k pohnutým osudům hrdinů, zpěvnost veršů i kontrasty na nichž autor staví.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kožíškovy

(Mladý kožich , Starý kožich, 25. 11. 2010 8:34)

Dopis ježískovi :
Milý ježíšku , přejme si hodně mrkve , ředkvičky , okurky a salamý .
Nejradši paprikáš a junior.

Re: kožíškovy

(Ježíšek, 25. 11. 2010 8:35)

Vy jedni nezbedníci. Tesco nam ¨zavřeli. Nemáme kde kupovat takže tenhle rok nic nekoupíme vám.
je mi to moc líto.
S pozdravem ježíšek