Aztécký příběh zakázané lásky
Anactoria byla krásná aztécká princezna. Bezstarostně žila v jednom z nádherou oplývajících paláců Tenochtitlánu a netušila, jaký osud pro ni bohové připravili. Jako dcera prince Tlakaela, moudrého vládce jedné z mocných aztéckých provincií byla připravována a vychovávána jako budoucí manželka významného muže. Když byla poprvé představena králi, byl jí natolik okouzlen, že si ji vybral za svou další manželku. Pro Anactorii to mělo být velkou ctí a pro Tlakaela taktéž.
Přípravy na svatební obřad však museli být přerušeny, když byl Anactoriin otec zraněn v boji. Anactoria se v zoufalství a ve strachu o Tlakaelův život uchýlila do svatyně nejmocnějšího boha Quetzalcoatla, kterého žádala o otcovo uzdravení.
V Quetzalcoatlově svatyni Anactorii dostihl osud. Klečící pře sochou boha, majícího podobu opeřeného hada a oděnou do vzácného roucha ji poprvé spatřil Montenzuma.
Krásná dívka s havraními vlasy dlouhými po pás a spoutanými čelenkou posázenou třpytivými diamanty, s útlými pažemi, na nichž se skvěly zlaté ozdoby v podobě hadů s rubínovýma očima, Montenzumovi učarovala. Hnán neodbytnou touhou přistoupil blíž. Jako očarován hleděl na roucho těsně obepínající její měkké křivky, něžné kotníky vykukující zpod něj a drobná chodidla.
Anactoria jeho pohled brzy vycítila a zneklidněná přítomností neznámého člověka vstala a otočila se. Když se na Montenzumu upřeli její jaguáří oči, byl ztracen a dokonale propadl Anactoriinu kouzlu.
Ani Anactoria však nedokázala odtrhnout pohled od přitažlivého muže za sebou. Byl vysoký a štíhlý. Pod snědou kůží se rýsovaly pevné svaly a sporé kněžské roucho nic neubíralo na jeho mužnosti a síle, která z něj vyzařovala. Polodlouhé vlasy barvy ebenu rámovaly jeho bezchybnou tvář s ostrými a přesto krásnými rysy, z nichž nejvíc Anactorii přitahovaly jeho temné oči a smyslné rty.
Montenzuma jako první prolomil jejich mlčení a představil se jako kněží této svatyně patřící bohu Quetzalcoatlovi. Když mu i Anactoria prozradila své jméno, pocítil Montenzuma velké zklamání, jelikož věděl o jejím zaslíbení králi Camargovi a o skutečnosti, že jako budoucí manželka panovníka se s jinými muži nesmí stýkat. Přesto se nemohl vzdát možnosti, znovu ji spatřit a požádal Anactorii a schůzku v rozlehlých tenochtitlánských zahradách, vybudovaných na jezeře. Anactoria, která po setkání s ním dychtila stejně silně jako on, souhlasila
V den jejich schůzky se Anactoria nepozorovaně vytratila ze svých komnat v otcově paláci a plna radostného očekávání a zakázaného vzrušení zpečetila svůj osud.
Montenzuma ji již netrpělivě očekával, a když ji konečně spatřil, její božská krása mu opět téměř vyrazila dech. Vlasy vysoko sepnuté čelenkou zdobenou peřím jí v temných kaskádách spadali na záda. Oděv barvy svěží zeleně odhaloval a zároveň zakrýval její ladné křivky a opasek posázeny smaragdy podtrhoval její štíhlý pas.
Anactoria k Montenzumovi rozechvěle přistoupila a on ji zavedl na skryté místo se zurčícím vodopádem dopadajícím do křišťálově čistého jezírka obklopeného barevnými květy a mekkým mechem lákajícím k posezení. Anactoria tu nikdy nebyla a musela obdivovat krásu místa, které pro ně Montenzuma vybral.
Chvíli seděli mlčky a pouze vychutnávali blažený pocit vzájemné blízkosti, ale brzy jim slova sama začala splývat ze rtů a verše i smích se nesly nad tenochtitlánské zahrady hostící Anactorii a Montenzumu, pro něž okolní svět přestal existovat.
Ani by si byli nevšimli přicházejícího soumraku, kdyby z dáli neuslyšeli dunivou ozvěnu bubnů svolávajících k večerní modlitbě blízké svatyně boha Slunce. Museli se tedy spěšně rozloučit, ale slib dalšího setkání je oba provázel. Každý z nich si uvědomoval, že porušuje zákony své říše, ale jejich touha znovu se uvidět byla silnější než král i Montenzumův kněžský slib.
Od jejich rozloučení nemyslela Anactoria na nic jiného než na Montenzumu. Na jeho hluboký hlas tak poutavě vyprávějící o dalekých a divokých krajích, které se rozprostírají za hranicemi bohaté aztécké říše. Na jeho jemné a přesto silné ruce, kterými ji objímal kolem ramen. Na jeho tajuplné oči, které ji k němu navždy připoutali, aniž o tom měla zdání. Anactoria cítila lásku tak silnou, že v jejím srdci a mysli nenalezl místo nikdo jiný.
Ani Montenzuma nezůstal k Anactorii chladný. Krásná princezna ho zcela okouzlila nejen zjevem, ale i vnitřním světlem, které z ní vyzařovalo. Bezelstnou radostí z příběhů, které jí vyprávěl a zvonivým smíchem, při kterém se mu hrdlo svíralo láskou.
Při druhé schůzce zavedl Montenzuma Anactorii opět k vodopádu a opět tu setrvali do soumraku. Ale tentokrát se nerozloučili pouhými slovy a příslibem dalšího setkání. Když Montenzuma pomohl Anactorii vstát, nedokázal ji jen tak nechat odejít. Přitáhl si ji do náruče a něžně a přesto vášnivě ji políbil. Anactoria mu po počátečním překvapení polibek začala oplácet se stejnou vášní, a když od sebe odstoupili, oběma v očích planul nebezpečný oheň touhy a lásky. Nemohlo být výmluvnějšího vyznání.
A tak plynuly dny a týdny, kdy ani jeden nechtěl myslet na hrozící nebezpečí a oba žili jen pro tajné schůzky. Své hovory prokládali láskyplnými slůvky a vyznáními jakož i vášnivými polibky, po nichž se v nich stále stupňovala mučivá touha po něčem víc. Po něčem, co by je navždy spojilo.
Do jejich krásných snů však znenadání vpadla krutá realita. Tlakaelel se pomalu uzdravoval a král proto nařídil obnovit přípravy na svatební obřad, který měl být spojením dosud panensky čisté princezny Anactorie s aztéckým vládcem Camargem.
Když se tato zpráva donesla i k Montenzumovi, propadal zoufalství při pomyšlení, že by jeho spanilá a čistá Anactoria měla patřit jinému muži, byť samotnému králi. Při představě, že ji objímá a líbá jiný muž se v Montenzumovi vzmáhal hněv.
Při příští schůzce proto vyložil Anactorii plán na společný útěk. Daleko od krále a pravidel aztécké říše, které je svazovaly a nedovolovaly jim být spolu šťastní. Daleko od všeho, co bránilo naplnění jejich lásky. Avšak Anactoria měla strach. Bála se, že by její zmizení mohlo jejímu stále slabému otci přivodit smrt. Nebo by se král mohl mstít její rodině za ponížení a hanbu, které by mu svým útěkem přivodila. Anactoriin strach o rodinu tak soupeřil s láskou k Montenzumovi a vrhal ji do stále větších hlubin zoufalství.
Nad láskou Anactorie a Montenzumy se stáhly mraky. Montenzuma obviňoval Anactorii z vrtkavé lásky. Nemohl pochopit její odmítání útěku. Nemohl snést myšlenku, že se raději vzdá a oddá králi. Anactoria mu v slzách přísahala svou lásku a prosila o pochopení a o čas na rozmyšlenou.
Toho dne se rozešli ještě před soumrakem. Oba plni žalu a beznaděje.
Anactoria stále váhala. Milovala Montenzumu nadevšechno a obětovala by pro něj život, ale má právo obětovat svou rodinu? Je správné, aby pro její lásku trpěli její blízcí?
Montenzuma si vyčítal své chování k Anactorii.Chápal její váhání, ale nedokázal by se smířit se životem bez ní. Toužil ji nyní prosit o odpuštění za svá hrubá slova, za své pochybnosti. Toužil ji držet v náručí a šeptat, že všechno bude dobré. Bolestně toužil po její přítomnosti, pohledu jejích jaguářích očí a uklidňujícím hlase. Nemohl již déle čekat a ještě téhož večera se tajně vypravil do Tlakaelova paláce, aby mohl Anactorii alespoň spatřit.
Jindy se touto dobou v přicházejícím soumraku teprve loučili, ale dnes již nějaký čas prodlévala Anactoria ve svých soukromých zahradách, které přiléhaly k jejím komnatám v otcově paláci. Zahrada byla ohraničena jezerem a Anactoria na jeho břehu se slzami v očích pozorovala zapadající slunce. Zahrada byla skvostnou ukázkou umění tenochtitlánských zahradníků. Tráva byla hebká jako samet, stromy sestříhány do roztodivných tvarů a velké, krásně zbarvené květy lákaly k přivonění. Anactoria však toho večera nedokázala ocenit krásu, která ji obklopovala a ani Montenzuma, který ji spatřil na břehu jezera, nedokázal se kochat zahradou. Pro něj byla skvostem Anactoria. Jeho překrásná princezna oděná v bílé roucho, s vlasy volně rozpuštěnými a povívajícími v mírném vánku, lesknoucími se v posledních paprscích zapadajícího slunce. S něžnou křivkou zad a hlavou roztomile nachýlenou k jedné straně, jakoby naslouchala šplouchání jezerní hladiny. Montenzuma odhodil opatrnost a vystoupil ze svého úkrytu. Tiše vykročil k Anactorii.
Když dívka Montenzumu spatřila, vyskočila a též nedbajíc na nebezpečí, rozběhla se do jeho otevřené náruče. Dlouho jen mlčky stáli přitisknutí jeden k druhému, vnímajíc pouze tlukot svých srdcí a štěstí, které je naplňovalo, když mohly být spolu. K jejich usmíření nebylo třeba slov. Přesto věděli, že si musí říct spoustu věcí, a proto Anactoria uchopila Montenzumu za ruku a konečně vnímajíc nebezpečnost situace v níž se octli, odváděla ho, jako on ji při první schůzce, na své tajné oblíbené místo.
Společně se propletli úzkou pěšinkou a vyšli mezi stromy na skrytou mýtinku jíž vévodil altán s řezbou z vzácných dřev a podlahou pokrytou měkkými polštářky a koberečky lákajícími k posezení. Vzduch byl provoněn nasládlým aroma bílých květů, které obklopovaly mýtinu. Společně usedli do altánu a Anactoria chtěla Montenzumovi povědět o svém rozhodnutí. Montenzuma ji však předběhl, potřeboval se jí nejdříve omluvit za své jednání,. Chtěl, aby Anactoria věděla, že ať až se rozhodne jakkoliv, bude ji stále milovat. Nyní ho přerušila Anactoria a s rukou na jeho ústech, aby ho umlčela, mu oznámila, že se rozhodla pro útěk s ním. I přes svůj strach o rodinu si nedokázala představit svůj život po boku jiného muže, než Montenzumy.
Montenzuma k sobě Anactorii přivinul a v očích se mu objevily slzy štěstí. Pocítil novou naději a celou ji vložil do vroucného polibku, jenž měl být odpovědí na její volbu. Ten polibek v obou rozžehl dlouho potlačovaný plamen touhy, který již ani jeden z nich nedokázal a nechtěl uhasit. Líbali se dlouho a vášnivě. Nesměle se navzájem dotýkali rozechvělých těl a poznávali společnou rozkoš. Montenzuma nepřestávaje Anactorii líbat, položil ji do polštářků a ulehl vedle ní. Oba hořeli neovladatelnou touhou po naplnění. Anactoria vycházela Montenzumovi vstříc. Každý jeho pohled, dotyk, polibek ji čím dál víc rozpaloval. Chtěla mu vše oplatit a Montenzuma zalapal po dechu, když mu svlékla svrchní oděv a začala jeho hruď posévat něžnými polibky následovanými dotyky lehkými jako motýlí pohlazení. Montenzuma nedokázal vnímat nic jiného než svou milovanou Anactorii. Její sladké odevzdání a její panensky nezkušenou vášnivost. Nechal své ruce bloudit po jejím dokonalém těle a odpovědí mu bylo tiché zavzdychání. Oba toužili po tom samém. Chtěli se milovat a ukončit mučivé vzrušení, které spalovalo jejich těla i duše v žáru vášně.
Když leželi slastně vyčerpaní a neplnění láskou, cítili se být jednou bytostí. Montenzuma hladil Anactorii po tvářích a šeptal jí něžná vyznání. Miloval ji víc než cokoliv na světě a stejně tak ona jeho.
Do jejich sladkého opojení však náhle pronikly hrubé hlasy, které se rychle přibližovaly a dřív než stačil zamilovaný pár cokoliv udělat, objevila se mezi keři skupina králových bojovníků. Anactoria vykřikla a ve tváři se jí zračilo zděšení a stud. Montenzuma ji zakryl vlastním tělem a hrdě se díval do očí vůdci mužů, kteří vpadli do jejich ráje.
Pak už se vše odehrálo velice rychle. Anactoria a Montenzuma byli obviněni ze zrady samotného krále a odvedeni ke Camargovi. V bohatě zdobené síni královského paláce je očekával král se svým dvorem a k Anactoriinu zděšení i její otec. Anactoria se neodvažovala zvednout k nikomu své uslzené oči a přesto na sobě cítila opovržlivé pohledy všech přítomných, včetně otcova. Zato Montenzuma se nenechal zastrašit a kráčel k trůnu s hrdě vztyčenou hlavou. Před královým trůnem stráže přinutili oba milence pokleknout a král nad nimi vynesl ortel.
Anactoria, jakožto princezna, neměla být popravena, ale ona i její rodina měla být zostuzena tím, že místo z manželky si z ní král udělá svou konkubínu bez práv a výhod. Bude uvězněna mezi zdmi komnat určených konkubínám a na rozkaz musí přijít potěšit krále či kohokoliv, komu ji král poskytne. Když to Montenzuma slyšel, vařila se v něm krev a měl chuť krále zabít. Bylo mu jedno co se stane s ním, ale představa Anactorie jako královi děvky ho ničila.
Montenzumovým trestem měla být obětní poprava ve jménu Mictiana, krtutého boha smrti. Když si Anactoria představila jak jejímu milému zaživa vyříznou srdce z těla, zasténala jako raněné zvíře a do očí rozšířených děsem se jí nahrnuly slzy. Montenzumovi propůjčilo zoufalství téměř nadlidskou sílu, vytrhl se strážím a vrhl se k Anactorii. Chtěl ji alespoň naposledy obejmout, políbit. Stráže je však od sebe ihned odtrhli, a uštědřili Montenzumovi za jeho opovážlivost několik ran. Poté je odvedli z královy síně.
Montenzuma byl uvězněn v Mictianově svatyni, v níž měl být sedm dní připravován k obřadu, při němž bude obětován a Anactorie byla odvedena do růžových komnat králových konkubín, které se nacházely v jedné s tenochtitlánských zahrad, blízko králova paláce.
Anactoria se choulila v rohu velké síně, kde se na prostorných lůžkách rozvalovaly Camargovi konkubíny. Některé na ni hleděli znuděně, jiné s neskrývaným zájmem. Většinou to byly mladé dívky, původně pocházející z velmi chudých rodin, které byly na své postavení králových milenek pyšné, a nemohli proto pochopit Anactoriino tiché zoufalství. Jedna přesto na Anactorii hleděla s pochopením. Byla z nich nejstarší a byla tu již dlouho. Měla ocelově šedé oči naplněné smutkem a poznáním a přívětivý hlas. Pokusila se Anactorii rozptýlit hovorem a vyprávěla jí, jak se tu ocitla ona sama. Byla tu za trest, kvůli svému milovanému manželovi, který se vzepřel králově vůli a odmítl vejít do jeho služeb. Král jejího manžela popravil a ji učinil svou konkubínou. Nyní už se jí nabažil a vyhledával ji málokdy. Metzitli, jak se Anactorii žena představila, již neměla co ztratit a proč žít, jen tu přežívala a pokoušela se nepřijít o rozum.
Anactoria se toužila s někým podělit o svůj strach a beznaděj a vyprávěla tedy Metzitli vše, co se událo od jejího setkání s Montenzumou. Když mluvila o tom, jaký osud jejího milého čeká, nedokázala se ubránit slzám, které se jí znovu rozlily po tvářích. Neviděla pro sebe ani pro něho žádnou naději, jen temnou a ponižující budoucnost Camargovi děvky. Metzitli ji však začala přesvědčovat, že vše zatím není ztraceno. Věděla, jak se dostat ven, utíkala často, ale neměla kam jít a tak mizela vždy jen na chvíli aby se v atmosféře královského harému nezbláznila a poté se vracela zpět. Neměla sílu sama utéct, ale Anactoriin příběh a zoufalství v ní probudily odvahu a odhodlání oběma milencům pomoci.
Metzitli měla spoustu známých mezi královými muži i kněžími blízkých svatyň, kteří jí za poskytovanou rozkoš přinášeli různé výhody a byla odhodlána těchto kontaktů využít v Anactoriin prospěch. Pověděla Anactorii, že jí může zajistit setkání s Montenzumou a možná i záchranu jeho života. Na Anactoriinu otázku, proč jí chce pomoci Metzitli odpověděla, že ona sama tu strávila několik prázdných let a není správné, aby tu stejně trpěla i Anactoria. Navíc jí to poskytne jisté zadostiučinění vůči Camargovi.
Když se druhého dne dostavil král, aby se potěšil se svou novou konkubínou, vymluvila se Anactoria na své měsíční krvácení, jak jí poradila Metzitli a král si vybral jinou dívku. Camargo by se nikdy nenechal poskvrnit nečistou krví jedné ze svých konkubín. Anactoria doufala, že se král nechá obelhávat dost dlouho na to, aby stihli s Montenzumou utéct, pokud se něco tak riskantního vůbec podaří.
Třetího dne po odchodu krále, opět s jinou dívkou, se Anactoria a Metzitli vyplížily z komnat a díky strážnému, který Metzitli dlužil jistou službičku, se jim podařilo získat oblečení služebných. Poté se přes dalšího Metzitlina známého, kterého Metzitli svým sváděním zabavila, Anactorii podařilo proklouznout až do Montenzumova vězení.
Montenzuma seděl na prosté lavici v místnosti bez oken a na tváři stažené do nehybné masky se odráželo světlo dvou loučí, připevněných na stěnách. Když se otevřeli dveře, ani se jejich směrem nepodíval. Dál strnule hleděl temnýma očima před sebe, ruce zaťaté v pěst.
Při pohledu na něj, tak bezmocného a zároveň tak silného se Anactorii sevřelo hrdlo lítostí a láskou, kterou k Montenzumovi cítila. Pomalu k němu přistoupila a tiše ho oslovila. Viděla jak se mu na krku náhle napjaly všechny svaly .
Montenzuma nevěřil vlastním uším. Prudce se vymrštil z lavice a pohlédl na ženu za sebou. Byla to skutečně ona. Princezna jeho srdce. Popadl ji do náručí a nepřál si nic jiného než ji tak věčně držet a nepustit. Cítil vůni jejího těla, vnímal její zrychlený dech.
Anactoria mu vylíčila co se za poslední tři dnu stalo a ujistila ho, že mu může spolu s Metzitli pomoci dostat se odsud a zmizet z Tenochtitlánu. Montenzumovi se sice příliš nechtělo svěřovat svůj život do rukou Camargovi konkubíny, ale věděl, že jiná možnost na záchranu není a Anactoria jí navíc bezvýhradně věřila. Anactoria mu sotva stihla vyložit plán jejich útěku, když na dveře zaklepala Metzitli a volala Anactorii zpět. Tak nerada ho opouštěla, ale nyní to bylo nezbytné. Stačili se ještě rozloučit touhou prosyceným polibkem a pak Anactoria tiše zmizela za dveřmi a Montenzuma ve své cele znovu osaměl.
Metzitli provedla Anactorii ven kolem strážných, na které se s tajemným příslibem v očích usmívala a brzy už se ve svých šatech nenápadně připojily k ostatním Camargovým konkubínám v růžových komnatách.
Dva dny před plánovaným obřadem obětování konečně Metzitli doručili malou lahvičku naplněnou tmavou, nelibě zapáchající tekutinou. Žena, která ji pro Metzitli připravila byla její dávná přítelkyně z doby před jejím uvězněním v Camargově harému a byla ráda, že může pro Metzitli něco udělat. Anactoria byla už strachy bez sebe, jelikož král byl neodbytný a pomalu mu docházela trpělivost. Chtěl se s Anactorií potěšit, a to co nejdříve. Jedinou Anactoriinou nadějí byl nyní úspěch plánu na útěk, který spolu s Metzitli za těch několik málo dní, probrali již snad tisíckrát.
Té noci, kdy Metzitli dostala lahvičku s lektvarem, se obě ženy znovu vyplížily z komnat a vydaly se na cestu k Mictianově svatyni. Kolem hlídajících kněží prošly celkem nepozorovaně pod záminkou modlení a poté si Metzitli opět vzala na starosti strážného před Montenzumovou celou a Anactoria vděčně proklouzla kolem vzdychající dvojice k Montenzumovi.
Montenzuma její příchod již netrpělivě očekával a pevně ji sevřel v náručí. Neměli mnoho času na láskyplná slůvka a něžnosti a když mu Anactoria chvějící se rukou podala lahvičku, políbili se naposledy. Anactoria musela vynaložit veškeré sebeovládání, aby dokázala odejít a nechat Montenzumu s jedem v ruce za sebou.
Teď už zbývalo jen čekat.
Anactoria s Metzitli se odebrali zpět do růžových komnat. Nervozita a strach nedovolily ani jedné z nich usnout.
Přišlo ráno. Paprsky slunce se třpytily na růžových stěnách pokojů a jemně probouzely Camargovi konkubíny. Anactoria se třásla po celém těle. Teď pomalu přicházela chvíle, kdy by měl Montenzuma vypít jed. Až ho strážní najdou, budou přesvědčení, že je mrtvý a mrtvá oběť nemá pro Mictiana ani pro jiné bohy žádný význam. Jen by je rozzuřila opovážlivost lidí. Pak by měl být Montenzuma vynesen na nádvoří a jakožto hříšník nechán napospas hnilobě, aby tak jeho duch nikdy nenalezl klid.
Když si Montenzuma se sebezapřením vlil do hrdla páchnoucí tekutinu, měl pocit, že skutečně umírá. Vnitřnosti se mu stahovaly v bolestivých křečích, hlava se mu chtěla rozskočit na tisíce kousků a srdce pomalu sláblo. Míjely hodiny a jeho utrpení nebyl stále konec. Dech se mu krátil a tlukot srdce byl stále nevýraznější. Bylo pro něj vysvobozením, když konečně upadl do bezvědomí a černá tma ho zahalila do uklidňujícího spánku.
Stejně jako při východu slunce, tak i při jeho západu pronikly do růžových komnat jeho paprsky a loučily se s nádherou obklopující Camargovy dívky. Anactoria byla bledá strachy a třesoucí se ruce měla studené jako led. Metzitli by jí ráda uklidnila, ale sama na tom nebyla o moc lépe. Poprvé za dlouhé roky své samoty v Camargově harému měla co ztratit. Ten pocit ji zároveň hřál a děsil.
Tmu zahánělo jen několik prskajících loučí na stěnách paláce, když se dvě ženy tiše vykradly z růžových komnat. Tentokrát nebylo třeba pokoušet se někoho obalamutit. Jako by celý Tenochtitlán skutečně spal. Když dorazily na nádvoří Mictianovi svatyně, počaly se rozhlížet a jejich oči si brzy přivykly tmě, v níž konečně spatřily tělo ležící v jednom z rohů. Anactoria se k němu rozběhla a do očí ji vhrkly slzy, když spatřila Montenzumovu mrtvolně bledou tvář.
Mezitím do růžových komnat vstoupil král Camargo se zlomyslným úsměvem na rtech a počal se shánět po Anactorii, aby jí sdělil tu smutnou novinu o předčasném skonu jejího milence, který zemřel jako špinavá krysa ve své cele a kterého nečeká ani vhodný pohřeb. Chtěl si vychutnat ten triumf a její slzy, za to, jak ho svým jednáním ponížila. Ze rtů se mu však vydral rozzuřený řev, když zjistil, že Anactoria spolu s Metzitli zmizela. Stráže, které okamžitě přivolal, začaly prohledávat Tenochtitlán. Král sám se vydal k Mictianově svatyni. Byl si jistý, že pokud Anactoria zjistila, že je Montenzuma mrtev, neodejde bez rozloučení.
Montenzuma se pomalu vracel do světa živých. Měl sucho v ústech a točila se mu hlava. Náhle nad sebou spatřil tvář milované Anactorie a konečně si uvědomil, že jejich plán je téměř u zdárného konce. Zbývá už jen nepozorovaně opustit Tenochtitlán a ztratit se v džungli. Metzitli se slzami v očích sledovala dojemnou scénu probíhající mezi procitnuvším Montenzumou a šťastnou Anactorií.
Anactoria s Metzitli pomohli Montenzumovi pomalu vstát a společně se chystali zmizet ve tmě, když uslyšely blížící se kroky. Schovali se v tmavém výklenku svatyně a vyčkávali. Strážný nakoukl na nádvoří a když nespatřil nic podezřelého, zavolal na své druhy, že zde nikdo není a odešel. Metzitli pochopila jako první, co se děje. Král Camargo si jistě všiml jejich nepřítomnosti v růžových komnatách a začal po nich pátrat.
Trojice se snažila co nejtišeji a nejnápadněji proklouznout Tenochtitlánem, ale šlo to velice pomalu. Montenzuma byl po požití jedu, který na několik hodin zastavil jeho život, příliš slabý.
Když král s loučí a několika bojovníky vstoupil o několik chvil později na nádvoří Mictianovi svatyně a nespatřil zde Anactorii ani Montenzumovo mrtvé tělo, proklel oba milence a přikázal svým mužům zvýšit hlídky na všech branách Tenochtitlánu.
Anactoria a Metzitli, které z obou stran podpíraly Montenzumu, stály skryty ve stínu u jedné z bran a vyděšeně pozorovaly muže, kteří se náhle připojili ke stávajícím strážným. Montenzuma zaklel. Neměl sílu bojovat a měl strach o svou odvážnou Anactorii, která pro něj tolik riskovala i o Metzitli, kterou vůbec neznal, ale k níž cítil úctu a vděčnost za její nezištnou pomoc. Všichni tři věděli, že je jediná šance na záchranu. Musí zkrátka riskovat a pokusit se projít. Král jistě nepočítal s tím, že by Montenzuma mohl být naživu a tak vojáci čekají pouze dvě žena a popřípadě mrtvého muže.
Strážný hleděl na tři postavy blížící se k bráně s narůstající nedůvěrou. Když se však prostřední muž představil jako kněz Quetzalcoatlovy svatyně, autoritativně se dožadoval průchodu branou a podstrčil strážnému několik mincí, ten ho bez dalších otázek pustil. Bál se problémů, které by mohl mít, kdyby se dostal do sporu s knězem největšího boha Quetzalcoatla.
Metzitli nemohla uvěřit tomu, jak snadno se dostali ven. Vůně svobody je obklopila a oni se konečně zhluboka nadechli. Tento pocit však netrval dlouho. Nocí se roznesl křik samotného krále a v dálce za jejich zády začali z brány vybíhat Camargovi muži lačnící po odměně, kterou na ně král vyhlásil. V černočerné tmě zasvištěly šípy rozrážející chladivý noční vzduch a trojice se rozběhla k hranici džungle, kterou již měla na dosah. Náhle jeden z nich bolestivě zasténal a padl na zem. Anactoria s Montenzumou se zastavili a ignorujíc smrtící šípy poklekly k Metzitli z níž pomalu vyprchával život.
Sbohem a buďte šťastní, zašeptala s vyrovnaným úsměvem a její duše odešla k bohům. Anactoria ji nechtěla opustit, šeptala slova díků a nechala slzy, aby dopadly na Metzitlinu klidnou, ale nehybnou tvář. Montenzuma musel Anactorii od mrtvé Metzitli odtrhnout a poté se konečně ruku v ruce rozběhli vstříc svobodě. Snad jen síla vzájemné lásky a přející bohové je chránili před smrtí z rukou králových lučištníků. Pak už se za nimi zavřela hradba rozbujelé zeleně a Anactoria s Montenzumou navždy opustili Tenochtitlán, město Aztéků.
Komentáře
Přehled komentářů
je to hezký až na ty jména a názvy ale ty k tomu samozdřejmě patří.(př.:Tenochtitlán) no a taky mi příště nevyčítej přímou řeč :OD když jsi ji taky nepoužila :O) z mé strany je to vše takže už se těším na další povídku!
P.S.:taky tě všichni pozdravují :O) Pá
od Teryka
(Terka...., 30. 10. 2007 18:40)