Houpačka

Malý park byl utopen v šeru a tichu, jen podél hlavní cesty bzučely o pomrkávaly lampy vrhající minimum světla a z druhé strany řeky sem občas dolehl útržek techno hudby ze zaplivaného nočního klubu Modrá ponorka. Hudba na okamžik zesílila, když se otevřely dveře a na ulici se vypotácelo šest postav. Začaly na sebe pokřikovat a s opileckým smíchem rozřezávajícím noční ticho jako ostrá žiletka zamířili k mostu přes řeku. Tam se skupinka na okamžik zastavila a jedna z postav mrštila prázdnou flašku od piva na hladinu, kde vyplašila poklidně dřímající kachny, které se s rozladěným kdákáním přesunuly o kousek vedle. To vyvolalo další salvu smíchu a šestice zapadla do parku.

Ke skupinu patřil také jeden pár, který se okamžitě svalil na lavičku, kde se za hlasitého povzbuzování ostatních začal náruživě líbat. Zbytek skupiny si posedal po houpačkách a prolézačkách nově zrekonstruovaného dětského hřiště.

„Deny, pošli sem tu flašku!“

„Chytej, vole!“ zakřenil se kluk ležérně se opírající o vyřezávaný dřevěný totem a hodil skleněnou láhev do nastavených rukou brýlatého tlouštíka.

„Co děláte, vy pitomci!? Budu smrdět jak nějaká laciná šlapka!“ ozvala se vztekle štíhlá černovláska, na níž dopadl gejzír vodky, která vystříkla z hozené flašky a seskočila z houpačky.

„Klídek Běto!“ zachechtal se vysoký blonďák pohodlně uvelebený na skluzavce, „Ta vodka voní po broskvích stejně jako ty.“

Kluci se rozesmáli. Černovláska po nich šlehla zlostným pohledem a dál se pokoušela vysušit si skvrnu na mikině.

Vtípky a narážky se střídaly s výbuchy smíchu dokud nedošla zásoba alkoholu. Poté se skupinka zvedla a středem pozornosti se stal muchlující se pár na lavičce.

„Hej Lukine, nenechávej si zábavu jen sám pro sebe! Poděl se s kamarády!“ zvolal blonďák s provokativním úšklebkem.

„Zmlkni hezoune!“ odrazil jeho útok rozmrzelý kluk, který musel přestat v ožužlávání ušního lalůčku dívky sedící mu na klíně. „Radši vypadněte, my si tu s Luckou ještě trochu popovídáme, že jo kotě!“

Blonďák si neodpustil pár dalších nechutných poznámek, ale brzy se zbývající čtveřice vydala hledat lepší zábavu. Chvíli se ještě parkem nesl křik a pobíhající postavy házeli na hlavní cestu pitoreskní stíny a pak se zase rozhostilo ticho. Pár na lavičce osaměl. Kluk dívce rozepnul mikinu a začal se jí dobývat do podprsenky. Oba vzrušeně dýchali. Dívka zabořila prsty do tmavých vlasů svého společníka a vychutnávala si jeho polibky na odhaleném dekoltu. Pak vzrušeně zasténala.

Jakoby v odpověď se jim za zády ozvalo tiché zavrzání. Kluk podrážděně zvedl hlavu z dívčina výstřihu a otočil se. Nikdo tam nebyl, jen houpačka se mírně pohupovala. Asi vítr, pomyslel si a vrátil se k předchozí činnosti. Ochutnával horkou kůži a vzrušení se mu rozlévalo do celého těla. Jenže vrzání se ozvalo znovu a houpačka se teď houpala rychleji. Oba se rozhlíželi po původci nepříjemného vyrušení, ale stále nikoho neviděli. Dívce přeběhl po zádech mráz a bezděčně sáhla po zipu mikiny. Zapnula ho až ke krku a trhla sebou, když vrzání zesílilo a houpačka se bez zjevné příčiny rozpohybovala ještě rychleji. Kluk jen nerad pustil dívku, která se svezla z jeho klína a postavila se čelem k houpačce. Následoval ji.

„Kluci!“ zavolal do tmy za houpačkou, kam už nedopadalo světlo bzučících lamp a překvapil ho tón vlastního hlasu, „Vylezte, vy hovada!“

Odpovědí mu bylo zavrzání houpačky, která se nyní zhoupla do výšky a pak se její tempo ustálilo na mírném pohupování. A ticho. Dvě vedlejší houpačky se ani nepohnuly.

„Pojď Luki, půjdem pryč.“ Vyzvala ho vyděšeně dívka, když se stále nikdo neozýval ani neukazoval. Houpačka souhlasně zavrzala. Dívka málem vykřikla. Pevně svírala klukovu ruku, jako by se bála, že se bude chtít jít podívat blíž.

„Tak jo, půjdem.“ Souhlasil a jen nerad se otočil k houpačce zády a vykročil na hlavní cestu. Když uslyšeli výsměšné zavrzání řetězu houpačky, chloupky na šíji se jim zježili. Přidali trochu do kroku, a zpomalili až když je od parku oddělovaly dva bloky prvorepublikových vilek. Pak se zastavili a začali se smát. Jejich smích však nebyl uvolňující a spontánní, právě naopak. Zněl nuceně a hystericky.

V parku zatím dál bzučely lampy, ve větru tiše šumělo listí, houpačka se pohupovala a dětský hlásek prozpěvoval:

Houpy hou, houpy hou,

nožky moje k nebi jdou,

maminka mi k tomu zpívá,

tatínek se na mě dívá…

Když se do parku opět vrátil život, už se rozednívalo. Zprvu prošlo jen několik spěchajících postav, mířících na ranní směnu v továrně a za dalšími neodkladnými povinnostmi. Vrzání lehce se pohupující houpačky si nikdo nevšímal. Dětské hřiště míjeli všichni s nepřítomným výrazem a choulíce se do letních bund před ranním lezavým chladem, vzpomínali na teplé útočiště vlastních postelí, které byli nuceni opustit ať již z jakéhokoliv důvodu.

O něco později se objevilo několik pejskařů, pravidelně se zde scházejících na ranní vyměšovací rituál svých mazlíčků. Ti se však ke hřišti nepřibližovali, vědomi si nesouhlasných pohledů svých spoluobčanů, jež by sklízeli v případě, že by byl jejich mazlíček přistižen při vyměšování v blízkosti nového dětského koutku. Tak se ani oni nepozastavili nad podivným, a zákonům gravitace odporujícím, chováním jedné z houpaček.

Prvním kdo se k hřišti přiblížil byla mladá žena s kočárkem kolem něhož poskakoval její starší synek. Mohlo mu být tak pět let. Slunce už znatelně hřálo a park pomalu ožíval. Objevovali se skupinky starších dětí, které prázdninová euforie a pronikavé sluneční paprsky vytáhly ven dříve než obvykle. Většinou tu byly bez rodičů. Ve dne byl park z větší části spíše dětí než dospělých, v noci tomu bylo naopak.

Mladá žena postavila kočárek vedle lavičky na níž se posadila a pozorovala synka, který se nadšeně vrhl na klouzačku. Houpačka se pohupovala. Žena přemýšlela o tom, co by dnes měla uvařit k večeři. Už dlouho neměli rybu, ale tu nemá Prokop rád. Mohla by mu ale udělat něco jiného, třeba krupicovou kaši. Podívala se na syna, aby se ho pro klid v duši zeptala, jestli by si dal k večeři kaši, ale slova se jí na rtech rozplynula. Malý Prokop stál naproti jedné z nově natřených houpaček, byla červená, a s otevřenou pusou ji sledoval. Houpačka se pomalinku pohupovala . Žena se rozhlédla po ostatních houpačkách, ale všechny byli v klidu. Zneklidněla. Pak jí to došlo. To Prokop rozhoupal houpačku a teď si ji zkrátka prohlíží. Přesto jí přeběhl mráz po zádech. Nevěděla proč. Ihned se zase uklidnila. Byl krásný letní den, ptáci zpívali, skupinky dětí na sebe pokřikovali a důchodci korzovali po pěšinkách. Už tu vládl čilý dopolední ruch, který na chvíli utichne kolem poledne, kdy budou děti odvolány domů na oběd a pak se opět vrátí a zůstane tu, než padne tma. Přesto se na okamžik zdálo jako by vše ztichlo a do toho pomyslného ticha řetěz červené houpačky hlasitě zavrzal. Žena znovu pocítila nepříjemné mrazení. Malý Prokop však leknutím vykřikl a rozběhl se k matce. Oči měl vykulené a plné strachu.

„Mami! Mami! Ta houpačka je zlá!“ vrhl se ženě na klín a po tvářích se mu rozkutáleli slzy. Matka se ho pokoušela uklidnit. Houpačky přece nejsou zlé, jen se ti něco zdálo, všechno je v pořádku, maminka je u tebe.

Houpačka se dál tiše pohupovala. Nefoukal vítr, ostatní houpačky se ani nepohnuli, jen ta červená se stále kývala. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Dozadu…

Miminko v kočárku začalo naříkat. Žena pustila třesoucího se synka z náručí a sehnula se nad kočárkem. Miminko na svou matku chvíli tiše hledělo a poté se dalo do hlasitého pláče. Žena mu zacpala pusinku dudlíkem, jehož vypadnutí z bezzubé pusinky bylo důvodem nářku a otočila se k synovi. Na lavičce, kam ho posadila nebyl. Polekaně se rozhlédla. Stál opět před červenou houpačkou a jako v hypnóze se na ní díval. Houpačka pomalu zrychlovala, tiše si zavrzala a pak se zastavila. Úplně najednou a z ničeho nic. Nezpomalovala postupně. Najednou prostě stála a vypadala jen jako obyčejná čerstvě natřena červená houpačka. Stejně jako zelená napravo od ní a žlutá nalevo do ní. Žena se pousmála a zahnala znepokojení, byla to úleva. Ano. Tak to má být. Žádné houpačky, které rozplakávají děti svým podivným chováním. Jsou to věci. Mrtvé, neživé věci. Prokop se na matku otočil s vědoucím a radostným úsměvem.

„Mami, to ta holčička se na ní houpe!“

„Prokope nevymýšlej si!“ žena se nervózně rozhlédla. Bylo to divné. Na tohle dětské hřiště chodila se synem proto, že se tu vždy setkávala s dalšími maminkami na mateřské a jejich ratolestmi. Teď tu byli jediní. Alespoň v tomto koutku pro nejmenší, odděleném tisovým houštím od dalších částí, kde si hráli starší děti, které se právě teď pravděpodobně bavily hrou na indiány.

„Nevymýšlím si!“ řekl uraženě Prokop, čímž matku vytrhl z úvah o tom, jak je možné, že se tu zatím neobjevili její přítelkyně.

Žena se nechtěla hádat. Usedla zpět na lavičku a červenou houpačku pustila z hlavy. Byla přeci dospělá a tedy neměla důvod přemýšlet o samovolně se houpajících houpačkách. Pravděpodobně tu houpačku stejně rozhoupalo jedno z pobíhajících dětí, když kolem proběhlo s cílem skalpovat jiné utíkající dítě. Nechala synka fantazírovat a navenek uklidněna svým racionálním vysvětlením začala přemýšlet o tom, na jaký způsob rybu udělá. Už se rozhodla, že to bude losos. Když probrala časovou náročnost přípravy a potřebné ingredience, zvolila na dnešní večer gratinovaného lososa a spokojeně se usmála. Úsměv jí však brzy z tváře zmizel, když si všimla, co dělá její syn. Právě se usazoval na červenou houpačku. Už chtěla vykřiknout a zarazit ho. Nařídit mu, aby si vybral jinou z houpaček, ačkoli věděla, že je to hloupost, když se za jejími zády ozvaly známé hlasy. Spěšně se otočila a radostně se pozdravila se dvěma ženami, které právě přicházely.

Baculatá brunetka vedla za ruku copatá dvojčata a vedle ní kráčela elegantní žena s kočárkem, kterého se způsobně držela asi čtyřletá holčička a šestiletý chlapeček. Jakmile je však matka gestem ruky propustila, vyrazily obě děti s křikem k prolézačkám a dvojčata se rychle k jejich úprku přidala. Obě ženy si přisedli k Prokopově matce na lavičku a brzy se rozproudila příjemná konverzace jen chvílemi přerušována přiběhnuvším dítětem, které si chtělo postěžovat na příkoří, které mu činí ostatní.

Prokop seděl na červené houpačce. Pozvala ho na ní ta holčička v bílých šatečkách, které se nejdřív tak lekl. Nehoupal se, jen seděl. Seděl a rozhlížel se. Pozoroval své kamarády a poslouchal, ale jakoby neslyšel, jejich pozvání ke hře. Víc ho zajímala ta holčička. Byla taková pěkná,ale trochu strašidelná. Zpívala mu zvláštní písničku o houpání a mamince a tatínkovi a … Nedokončila jí.

Prokop na červené houpačce proseděl celý čas, který strávili na hřišti. Jeho matka si toho téměř nevšimla. Pohledem ho občas zkontrolovala, ale když zjistila, že je v pořádku, dál se věnovala rozhovoru s dalšími matkami. Ani cestou domů si nezaznamenala, že její syn je duchem nepřítomný a má podivně zastřený výraz a vědoucí úsměv. Až když ho večer ukládala ke spánku, uvědomila si, že něco není v pořádku. Změřila mu teplotu. Měl ji jen mírně zvýšenou. Přesto se o něj trochu bála.

Když malý Prokop odešel, houpačka zela prázdnotou. Nikdo se k ní nepřiblížil. Děti se houpaly na té žluté i na té zelené, ale nikdy ne na červené. Červená houpačka se občas zakývala a její řetěz trochu zlověstně zavrzal, ale v ruchu, který celé odpoledne vládl na dětském hřišti si toho nikdo nevšiml. A přesto se jí každý vyhýbal.

Následující noci byla bouřka. Pršelo a foukal silný vítr, který si pohrával se všemi houpačkami na dětském hřišti a roztáčel písek na pískovišti do miniaturních vírů. Park byl prázdný. Míhající se větve vydávali nepříjemné skřípavé zvuky a spolu se skučícím větrem přehlušili vše ostatní. Tak ani nebylo slyšet tiché pleskání malých chodidel na hlavní cestě skrz park. Malá postavička šla bez zachvění a bez zaváhání, mířila k tisovému křoví, za nímž se skrývalo dětské hřiště. Byla to zlá noc.

Malý Prokop se usmíval. Měl na sobě promočené bleděmodré pyžamko s medvídkem Pú a bosé nožky s krvavými šrámy. Vůbec si nevšiml skleněných střepů rozhozených v kaleidoskopickém útvaru před hospodou, kolem níž bez povšimnutí kohokoli prošel a vůbec se nerozplakal, když mu pořezaly nohy. Prokop si ničeho nevšímal. Drobné stopy s kapkami krve ihned spláchl déšť.

Bouřka byla blízko, hromy stíhaly blesky a déšť se změnil v prudký liják. Prokop se s úsměvem blížil k dětskému hřišti. Malý chlapec ztracený v bouřce. Ztracený a přesto mající přesný cíl. Červenou houpačku.

Když stanul před hřištěm, měl už úplně promodralé rty, ale stále mu na nich pohrával bezelstný úsměv. V jeho očích se nezračil děs a hrůza, v jeho očích nebylo nic. Houpačka jakoby se vyvlékla ze spárů větru a houpala se teď ve svém vlastním rytmu. Dívenka v bílých šatech ho svou říkankou lákala stále blíž. Prokop vykročil k ní a svět za ním se začal zavírat poletujícím pískem a dešťovou clonou. Světlé vlásky se mu lepily na čelo a pyžamko s medvídkem Pú ho svíralo v mokrém objetí. Na červenou houpačku už nedopadalo žádné světlo z chabě blikajících lamp a přece ji malý Prokop jasně viděl a její hypnotické pohupování ho přitahovalo jako smrtící světelná past bezmocnou můru. Překročil hranici světla a tmy a zanechal za sebou drobnou krvavou stopu, kterou během vteřiny spláchl déšť. Byl u ní. Holčička se usmála a z koutku úst jí začal vytékat maličký pramínek stejně rudé krve, jakou smíval déšť z Prokopových pořezaných chodidel. Taky roztáhl ztuhlé rty do vřelého úsměvu, který se mu však neodrážel v nicneříkajícím výrazu očí.

Na houpačku mohl usednout kdokoli, ale udělal to Prokop. Teď ho holčička v bílém volala k sobě a on vyslyšel její volání a přišel. Chtěl si její říkanku poslechnout až do konce.

Malý chlapec v bleděmodrém pyžamku usedl na houpačku. Byl pohlcený tmou bouřlivé noci, kterou poznamená smrt.

Houpačka se dala do pohybu a chlapec netrpělivě čekal až holčička začne zpívat. Křečovitě se držel mokrého skřípajícího řetězu a po tvářích mu stékaly kapky deště jako slzy, které neexistovaly. Viděl holčičku a zároveň jí byl. Zpíval s ní a seděl na stejném místě jako ona. Ale holčička nebyla mokrá, jen ta rudá stružka krve stékající po její roztomilé bradičce se mu na ní nelíbila.

Houpačka stoupala výš a výš a v jejím rytmu se nesla dětsky nevinná a přece ďábelská říkanka zpívaná dvěma melodickými dětskými hlásky.

Houpy hou, houpy hou,

nožky moje k nebi jdou,

maminka mi k tomu zpívá,

tatínek se na mě dívá,

smrt už se sem blíží,

i Vám cestu zkříží,

houpy hou, houpy hou,

pojďte smrti vstříc se mnou.

Houpačka se v poslední piruetě zatočila a chlapcovi prsty sklouzly z mokrého řetězu tak snadno. Malý Prokop ležel na zádech těsně za hranicí světla a jen jeden rukáv s veselým medvídkem Pú byl osvětlený mdlým světlem bzučící a lhostejné lampy. A přesto se pořád ještě usmíval. Z koutku úst mu začínala vytékat temně rudá krev, kterou však rychle smíval déšť něžně smáčející chlapcovi studené tváře a světloučké řasy, zakrývající nečitelný výraz prozření a smrti. Holčička byla spokojená.