Moderní rytíř
Rozešla se s ním. Pořád tomu ještě nemohla uvěřit. Dokonce i celý její pokoj jí ho připomínal. Společné fotky z prázdnin a výletů, plyšový medvídek, kterého dostala k Valentýnu spolu s malým přáníčkem v němž jí poprvé vyznal lásku. Vypůjčená cedéčka s hudbou i filmy, perníkové srdíčko z pouti, s nápisem Mé milované Lucince a spousta dalších drobností v nichž se skrývaly vzpomínky na její první lásku.
Byla jsi to ty, kdo se chtěl rozejít, napomínala se v duchu! To tys měla pocit, že tě omezuje a přehnaně se o tebe bojí! Přesto však nedokázala zahnat palčivou prázdnotu, která se jí nezadržitelně sířila v srdci. Posadila se na postel a vzpomněla si na jejich první milování. Měla tenkrát hrozný strach, ale Filip byl tak něžný… Vzpomínky vyplouvaly na povrch její mysli jedna za druhou. Jejich seznámení na táboře, kde byl o pět let starším, ale stále chlapecky veselím vedoucím. První rande v kavárně a první polibek… Z rozjímaní ji vytrhlo zazvonění telefonu. Jen nerada ho zvedla.
„Ahoj Lucko!“ zahlaholila do telefonu rozjařená kamarádka Simča.
„Ahoj.“ Pokusila se o veselý tón i Lucie, i když nepříliš úspěšně.
„Co tak smutně? Raduj se, vždyť máme prázdniny!“
„Rozešla jsem se s Filipem.“ Bylo jediné na co se Lucie vzmohla.
Chvíli bylo v telefonu ticho a pak ji zavalil proud otázek. Simča ani nečekala na odpověď a rozhodla se za Lucií raději rovnou přijet. Lucie se tomu nápadu nebránila, byla kamarádce za podporu vděčná.
O 20 minut později už Simča dusala po schodech a hned ve dveřích jí strkala pod nos velký kelímek se zmrzlinou. Lucka se na ní tázavě podívala.
„To je na rozchody nejlepší lék, mám to odkoukáný z americkejch slaďáků.“
Lucie se musela zasmát. To byla celá Simča, zaplácnout rozchod zmrzlinou.
Holky se usadily v pokojíčku se zmrzlinou mezi sebou.
„Tak, a teď mi řekni, co se stalo. Pořád doufám, že je to jen nějaký opožděný apríl.“ Obrátila se Simča na skleslou kamarádku.
„Není to vtip. Ale není to ani Filipova iniciativa. To já se s ním rozešla.“ Simča se překvapením poprskala zmrzlinou, ale rozhodla se Lucku nepřerušovat.
„Začalo to malou hádkou. Filip se o mě zase včera bál, když jsme se byli loučit se třídou v hospodě a já se mu neozvala. Najednou jsem toho už měla dost. Byl to můj první kluk a já měla pocit, že on doufá, že bude i poslední. Bála jsem se, že přicházím o spoustu zážitků a možností. Ty jsi přeci taky vystřídala spoustu kluků! Nakonec jsem mu řekla, že bychom si měli asi dát pauzu. S tím ale Filip nesouhlasil, prý bychom se trápili ještě víc a tak jsme se prostě rozešli. Když jsem odcházela zavolal za mnou, že mě pořád miluje a že o mě teď bude mít ještě větší strach.“ Když skončila, měla v očích slzy.
Simča se smutným úsměvem jen poznamenala: „Stejnej až do konce.“
Chvíli seděli mlčky. Ticho nakonec prolomila Simča. „Tak, když ses rozhodla, že ti takhle bude líp, tak bychom to měli jít zapít a trochu se rozšoupnout, nedovolím, abys tu seděla a prolévala slzy, jasný? Přizvem ještě Karolínu a večer vyrazíme!“
Lucka se pokusila o šťastný úsměv a jen přikývla.
Sešli se v devět večer před nejoblíbenějším tanečním barem ve městě. Simča a nyní už informovaná Karolína, odhodlané dostat kamarádku ze splínu a Lucka rozhodnutá bavit se a nemyslet na Filipa. Jakmile vešly do napůl prázdného baru, upoutaly pozornost několika kluků v rohu, s pivem před sebou a v družném hovoru. Lucka se na ně odhodlaně usmála, ale v duchu je srovnávala s Filipem. Když si to uvědomila, pokoušela se takové myšlenky zaplašit.
Simča hned zamířila k baru. „Tak co si dáš? Měli bychom začít něčím silnějším, abychom tě dostaly do nálady.“ Nakonec si objednaly panáka vodky a s přípitkem : Na svobodný holky si našly prázdný stolek, poblíž kluků. Netrvalo dlouho a brzy se bar začal plnit. Holky posilněné dalšími dvěma panáky vyrazily na parket. Středem pozornosti byla jako obvykle Simča, ale to Karolíně a Lucii v jejich alkoholovém opojení vůbec nevadilo. Když Simča viděla, že Lucka se baví a jejího dohledu není třeba, nadšeně přijala pozvání blonďatého hezouna na koktejl. Karolína s Lucií se mezi tím odvážně svíjely na parketu. Když se k nim připojili kluci od rohového stolku, nadšeně je přijaly mezi sebe. Po hodině rozpalujícího tance je kluci pozvali ke svému stolu a objednali jim dalšího panáka. Holky neprotestovaly a vyhřívaly se na výsluní jejich pozornosti, obě už ztrácející pojem o realitě.
Karolína s jedním z kluků vyrazila zpět do víru tance a Lucka zůstala se dvěma sedět. Když jí Lukáš, jak se zpočátku jeden z nich představil, položil ruku na stehno, neprotestovala. Připadala si žádaná a její smutek z rozchodu se přeměňoval v touhu zapomenout, a to nejlépe s někým jiným. Lucie se přiopile smála klukovským žertům a když zůstala s Lukášem sama, nechala se od něj i líbat. Na chvíli jí napadlo, že Filip líbá lépe, ale okamžitě ji tato myšlenka rozčílila a vrhla se do víru zapomnění, které jí Lukáš nabízel.
Ani si neuvědomila, že ji zvedá a odvádí k baru, kde jí objednal další vodku a pak ji vytáhl před diskotéku. Tam ji opřel o zeď a hladově se na ni vrhl. Lucie přijímala jeho polibky se stále se zvětšující letargií. Byla příšerně opilá.
„Kájo, neviděla jsi Lucku? Nikde ji nemůžu najít.“ Přitočila se Simona s ustaraným výrazem k rozjařené Karolíně na parketu.
„Sedí v rohu s těma klukama!“ Zakřičela Karolína a spiklenecky na kamarádku mrkla.
„Jenže tam právě není!“
„Jak to?“ Karolína se přestala svíjet a začala se se Simčou probíjet ke stolku v rohu. Seděla tam úplně jiná partička lidí.
„Sakra!“ Ulevila si Karolína, která se cítila za kamarádku zodpovědná. Vždyť ji tam nechala a sama se šla bavit!
Z obou holek rychle vyprchávala povznesená nálada. A obě myslely na totéž. Neměly ji nechat samotnou. Není zvyklá tolik pít, na diskotéky chodí minimálně a navíc je zranitelná kvůli tomu nešťastnému rozchodu. Prohledaly záchody, salónek, parket…, ale Lucie nikde.
Najednou Karolína uviděla u baru Petra, kluka, který zůstal s Luckou a Lukášem u stolu. Obě se k němu přihrnuly jako velká voda.
„Nazdárek holky! Dáte si se mnou panáčka?“ Pozval je Petr a nebezpečně se přitom zakymácel ze strany na stranu.
„Neviděl jsi Lucku?“ Petr se zatvářil nechápavě. „No, tu blondýnku co seděla s tebou a Lukášem u stolu!“ Pokusila se Karolína proniknout svými slovy za opileckou clonu jeho vědomí.
„Jo, tahle přítulná kočička!“ Rozsvítily se Petrovi oči. Holky se po sobě vyděšeně podívaly. Jaká přítulná kočička? „Tak ta odešla s Lukášem. Asi teď hledaj nějakej vhodnej šmajchl kabinet.“ Petr se rozchechtal a díval se za holkama, které si okamžitě začaly probíjet cestu ven z diskotéky.
Holky vyběhly před dunící diskotéku a bezradně se začaly rozhlížet. Strašně se o Lucii bály. Chtěly jí pomoct zapomenout na rozchod a ne jí nechat oblbnout nějakým idiotem co jí pak někde u zdi znásilní.
„Simčo, přemýšlej. Kdybys byla kluk, kam bys vzala holku se kterou se chceš vyspat?“
„Já nevím! Ale tady všichni choděj do parku. No jasně! Je to nejblíž, je teplo a je tam tma.“ Simča se vítězně usmála, ale okamžitě se jí na tváři usadil ustaraný výraz. „Ale jak je tam budem hledat? Park je plnej ožralů a muchlujících se párů. A co když tam nejsou.“ Holky si nevěděly rady.
„Ahoj Simčo, ahoj Kájo! Kde se tu berete?“ ozval se za nimi známý hlas. Obě se rychle otočili. Filip! To je jejich spása.
„Ahoj Filipe,“ ujala se vysvětlování Simona, „my jsme tu byly původně s Luckou, chtěly jsme jí pomoct přijít na jiné myšlenky. Po tom vašem rozchodu byla strašně smutná. Jenže teď se nám tu ztratila s nějakým klukem. Máme o ni strach!“
Filip zpopelavěl a obličej se mu stáhl do bolestné masky. Takový strach ještě neměl. Co když se jeho milované Lucii něco stane? Co záleží na tom, že se s ním rozešla, hlavně aby byla v pořádku.
„Nevíte kam šli?“ zeptal se Filip a tvrdě pohlédl na obě kamarádky.
„Myslíme, že do parku. Jeden kluk uvnitř říkal, že … zkrátka asi ji vzal někam do soukromí.“ Karolína neměla to srdce říct Filipovi, že Lucka se k Lukášovi tak měla.
Všichni tři už beze slov vyrazili k nedalekému parku, odkud se ozýval obvyklý opilecký křik. Filip první a holky za ním ve snaze udržet s ním krok.
V parku začali volat Luciino jméno a pokoušeli si přivyknout na tmu, která je obklopila. Na lavičkách sedělo spoustu muchlujících se párů a všichni se zvědavě otáčeli za pátrající trojicí. Někteří opilí kluci na holky volali oplzlé narážky, ale nikdo z těch tří neměl náladu na ně reagovat.
„Co má Lucka na sobě?“ zeptal se Filip a z hlasu mu zaznívaly bolestné obavy.
„Džínovou minisukní, růžový tílko a zelenou mikinu.“ Popsala oděv kamarádky Simča a podívala se na Karolínu, ta přikývla. Začali se pečlivěji dívat po párech rozsazených na lavičkách. Zelenou mikinu ani růžové tílko nikde vidět nebylo.
Byli už skoro na konci parku a už se chtěli otočit a vydat zpátky, když najednou zaslechli vzteklý klučičí hlas.
„Ty děvko! Nejdřív jsi přítulná a vyzývavá jak nějaká kurva a teď budeš dělat drahoty! To teda ne! Já nejsem žádnej pitomec ze kterýho si budeš utahovat!“
Rozběhli se směrem k řece odkud hlas přicházel. Filipovi zuřivě pulsovala krev ve spáncích. Jestli jsi tam miláčku, tak já ho zabiju!
„Prosím nee“ uslyšeli plačtivý hlas a nikdo z těch tří nepochyboval, že patří Lucii.
Lucie ležela na trávě a marně se ze sebe snažila setřást surového Lukáše. Nejdřív to bylo fajn. Šli se projít a jí v opilosti ani nedošlo o co mu vlastně jde. Pak ji zatáhl na konec parku. Začal ji líbat. Svalil ji na zem a rukou jí zajel pod sukni. Až v tu chvíli se Lucie vzpamatovala a začala se bránit. Obvinil ji že je kurva, že se mu sama nabízela. Začala prosit. Nechtěla to. Tohle nechtěla. Slzy bezmoci jí tekly po tvářích a bezmocně se pod ním svíjela ve snaze odstrčit od sebe odporné chtivé ruce, které najednou cítila po celém těle. Docházeli jí síly, už si myslela, že je konec. Teď ji znásilní... A náhle byla volná. Někdo z ní stáhl běsnícího Lukáše a začal se s ním prát. Ozývaly se nadávky. Lukáš zařval bolestí…
Lucie se schoulila do klubíčka a plakala. Někdo ji objal. Vzhlédla. Byla to Simča s Karolínou a i jim se v očích leskly slzy.
„Už je dobře.“
„Jsme tu s tebou.“
„Nemáš se čeho bát“
Karolína se natáhla pro mikinu, kterou z ní Lukáš strhl a jemně jí položila kamarádce kolem ramen. Lucie nebyla schopná přemýšlet. Jen se třásla a plakala. Najednou holky ustoupily. Lucie se vyděšeně rozhlédla. Přistupovala k ní mužská postava. Lucie chtěla vykřiknout, ale to už ji Filip objal a ona ho poznala. Přitulila se k němu a zalila ji nová vlna pláče. Tiskla se k němu, jako by to byl záchranný kruh v rozbouřeném moři.
„Neublížil ti holčičko?“ Zeptal se Filip a pokoušel se zachytit její pohled.
„Nestihl to.“ Dostala ze sebe mezi vzlyky Lucie. A pak ještě: „Promiň. Je mi to všechno hrozně líto.“
„To nic holčičko, všechno bude zase dobrý.“
Holky nesměle postávali opodál. Karolína pohlédla na Simču a obě se museli usmát. Filip už zkrátka jiný nebude. Galantní rytíř, který chrání svou vyvolenou. Má to ale Lucka štěstí.
díky Tery
(elurie, 9. 8. 2007 17:45)