Novomanželka versus babiččiny houstičky
O tom, jak bojovat s milenkami manželů, slýchám kolem sebe často. Stačí otevřít kdejakou knihu, časopis nebo internetovou diskusi. Ale mám idealistický náhled na svět i své manželství a věřím, že těchto rad nikdy nebudu muset využít v praxi. (Kéž by.)
Ovšem milenka nemusí být jedinou ženou, s níž můžete v rámci manželství „bojovat“.
Ačkoliv jsem si před svatbou uvědomovala, že s manželem si beru i jeho rodinu, nenapadlo mě, jaký dopad to bude mít na mou psychiku a na můj vztah s manželem. Ono taky, když se vdáváte ve dvaceti, a to hlavně proto, že jste neplánovaně těhotná, těžko vám bude docházet, co všechno se za branami toho tajemného území jménem manželství skrývá. (I když vyšší věk a nepřítomnost plodu v děloze taky nezaručuje, že si to člověk představit dokáže.) Ne, že bych si svého partnera neměla někdy v budoucnu v „plánu“ vzít, právě naopak, snila jsem si o tom dívčí sny už v počátcích našeho vztahu, ale přeci jen jsem ve svých představách byla o něco starší, což je pro mě synonymum pro zralejší, dospělejší, rozumnější…
Ale stalo se, svatba se konala přesně 31 dní před tím, než jsem dosáhla alespoň toho pomyslného milníku v podobě dvacátých narozenin a já jsem kromě manžela dostala i jeho rodinu. To, že on zase dostal tu moji je samozřejmé, ale o tom ať si píše sám.
Každopádně jsem si neuvědomila, že svatbou se tolik mění povaha vztahů mezi nevěstou a rodinou ženicha. Jakmile jsem se totiž stala manželkou syna, vnuka, bratra a tak dále, získali všichni jako mávnutím kouzelného proutku právo mluvit do života nejen svému synovi, vnukovi, bratrovi a tak dále, ale i mě. A to prosím jen proto, že jsem řekla v jistý moment ono obligátní ano a následně podepsala, v našem případě dost rozmáčený a nijak osudově vyhlížející, papír.
O tchýních a tchánech se mluví hodně a většinou spíš v nelichotivém světle. I já bych o nich mohla psát román a možná to někdy i udělám, ale teď mi v žaludku leží jiný člen manželovy rodiny. Ne vždycky totiž v rámci rodiny musíte pomyslně válčit s tchýní, což je v éře dlouhodobě a bezplatně poskytovaných mamahotelů celkem běžný problém. Nečekaným „soupeřem“ se totiž může stát i mile vyhlížející a velice ochotná, obětavá a laskavá vrásčitá stará dáma, tedy partnerova babička. A dokonce se ani z její strany nemusí jednat o vědomou snahu přetahovat se o přízeň milovaného vnoučka. Stačí jen, aby se jednalo o hyperprotektivní osobnost mající dojem, že její dospělý, ženatý vnuk je stále malý klouček a už jste v situaci, kdy si chvílemi připadáte úplně neschopná a navíc nevděčná, protože ta stará paní je přece tak hodná a jen se vám snaží pomoct, udělat radost a ušetřit práci.
Jenže já jakožto poněkud nejistá novomanželka zmítaná záplavami těhotenských hormonů bohužel onu starostlivost nesu vcelku těžce. A když manžel přijede od babičky do našeho společného bytu, kterému se pozvolna učím říkat domov, a kde má připravenou večeři a vytasí se se svačinou v podobě pečlivě zabalených houstiček, navrchu popsaných, aby věděl, jestli si právě rozbaluje houstičku s medem, šunkou nebo suchým salámem, mám chuť rvát si vlasy a ptát se proč?
Bojí se snad babička, že ho doma mučím hlady?
Zapomněla snad babička, že od ní už vnuk neběží rovnou na vlak směrem do školy, kde na koleji svačinu jistě ocení, ale směrem k manželce, která není úplně neschopná?
Pochopila bych, kdyby přivezl kousek koláče pro oba. Nevadilo by mi, kdyby nám babička poslala něco dobrého, aby se cítila potřebná. Ale tváří v tvář jejím popsaným houskám v kostkovaném ubrousku určeným ke konzumaci výslovně pro manžela se cítím jako idiot.
A když pak ta hodná babička přijede, aby si prohlédla náš byt, pochválí nám ho, pohladí vnoučka po vlasech, jak je šikovný a hezky si to tu zařídil a mě si pak vezme stranou a předá mi sešitek, kde jsou přehledně a velice podrobně vypsány recepty na několik koláčů a buchet, které má manžel nejraději a které bych se měla naučit (ačkoliv ví, že vařit i péct umím), jdu do kolen.
Ano, vím, že to není nic hrozného. Ano, věřím, že tím nic špatného nemyslí. Ano, chápu, že má jen ty nejlepší úmysly. Ale fakt, že si to rozumově dokážu zdůvodnit ještě neznamená, že mě to šíleně nevytáčí. Stejně jako nechápavost manžela, který babičku zbožňuje.
Vzdala jsem proto snahu nějakým způsobem ukázat, že se o manžela dokážu „postarat“ a nastoupila cestu smíření se s tím, že můj manžel si po večerech bude ukusovat ze svých houstiček a já si budu péct to, co chutná i mě (což bohužel nejsou olejové bábovky a makové buchty) a snad budeme všichni spokojení.
a no tak
(Hospodynka.pise.cz, 7. 8. 2010 8:30)