Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 4. 2008

 

Povídka Adamova krize, kterou po přečtení tohoto úvodníku buď zvědavě přelouskáte nebo znechuceně zavrhnete, je inspirována něčím, co je trochu těžko uchopitelné a specifikovatelné. Nejsem si jistá, zda je označení esoterika tím správným výrazem pro široký okruh věcí mezi něž patří i prvky této povídky, ale lepší a obsažnější pojem se hledá velice nesnadno, a tak použiji právě tento. Jako esoterické je ve slovnících popisováno to, co je obtížně srozumitelné, vnitřní, tajné, přístupné pouze zasvěcencům. Některé, nebo možná všechny, z jevů řazených pod pojem esoterika pro Vás mohou být absurdní, nepochopitelné, neuvěřitelné. Nebo naopak. Možná věříte v existenci minulých životů, v anděly, magii a kouzla a další fascinující skutečnosti a Váš život je tím bohatší a plnější.

Ať už tedy patříte mezi první či druhou skupinu lidí a nebo zatím sami nevíte čemu byste věřit měli, přeji Vám příjemné čtení!

 

Adamova krize

 

Adam právě procházel menší uměleckou krizí. Pokoušel se ji zažehnat různými způsoby, ale vždycky nakonec skončil sedě s otupělým výrazem ve svém miniateliéru, kde nebylo k hnutí pro spoustu předmětů, které při pokusech vzbudit v sobě tvůrčí nadšení nashromáždil. Téměř rezignoval a začínal propadat zoufalství.

Když však potkal téměř zapomenutou známou, která ho pozvala na přátelskou schůzku, odhodlal se vyzkoušet novou strategii úniku před krizí. Rozhodl se pozvání do čajovny přijmout, a to pouze za účelem rozptýlení myšlenek. Chtěl na svou uměleckou impotenci zapomenout. Koneckonců je to jako s početím dítěte. Párům, které s tím mají problémy, lékaři doporučují pokusit se najít způsob, jak na dítě nemyslet, věnovat se novým aktivitám, jet na dovolenou… A umění je taky jakýsi druh početí, tak proč to nezkusit.

Klára sice nebyla objektem k tomuto účelu nejlákavějším, ale měla by stačit, usoudil, když vcházel do sešeřelé a výpary z vodních dýmek provoněné místnosti. Nikdy nebyla žádná krasavice. Zrzavé, trochu zvlněné vlasy, nevýrazné rysy a barvu očí si nepamatoval. Co se postavy týkalo, tak na střední, kde ji poznal, bývala trochu při těle, ale pokud mohl přes kabát soudit, zdálo se, že docela zhubla. Přehlédl stolky, a když ji mezi tiše hovořícími páry nezahlédl, zamířil k průchodu do vedlejšího salonku. Vzpomněl si, že mívala strašně pihatý nos, ale asi z toho vyrostla, protože včera si ničeho takového nevšiml. V salonku bylo stolků méně, ale působilo to tu útulněji. Seděla v zadním rohu místnosti a když ho zahlédla, energicky na něj zamávala. Usmál se a vykročil k ní.

 

„Tak co se děje? O co jsem přišla?“

„Zatím nic, právě dorazil.“

„Tedy, má pěkné zpoždění! Chudák holka. To jste si ho pěkně vychovala!“

„No dovolte…“

„Ale no tak, dámy! Tady jde přece o něco důležitějšího. Na hádky není vhodná doba ani místo. Měli bychom být rádi, že vůbec přišel, už jsem o tom začínal mít vážné pochybnosti.“

„Jak to můžete říct? Znáte ho už stovky let a přece o něm pochybujete?“

„Neberte si to osobně, ale říkám to právě z toho důvodu, že ho znám již tak dlouhou dobu. Jako váš vnuk byl sice vzorným chlapcem, ale pamatuji časy, kdy se rozhodně tak chvályhodně nechoval.“

„Vidíte, já vám to říkala!“

„Nechte si své zadostiučinění na jindy.“

 

„Ahoj, promiň, že jdu pozdě.“ Pronesl s omluvným výrazem Adam, když stanul vedle stolku, který pro ně Klára vybrala.

„To je v pořádku, jsem tu teprve chvíli. Ještě jsem si ani neobjednala.“

Adam se pokusil pohodlně se usadit mezi polštářky a se zájmem sledoval Kláru listující v nabídce čajů. Musel si přiznat, že je mnohem hezčí, než si ji pamatoval. Vyzařovala z ní zvláštní vyrovnanost a klid, který on sám, jak si bezděčně uvědomil, už dlouho postrádal.

Konverzace plynula v přirozeném rytmu, jaký nastává při setkání dvou lidí, kteří se několik let neviděli. Klára s nadšením mluvila o svém kulturně-relaxačním centru, které založila spolu s kamarádkou. A Adam o svých uměleckých úspěších i neúspěších. Oba se příjemně bavili a Adamovi se dokonce podařilo bez jakéhokoliv úsilí zapomenout na cíl, který si pro setkání s Klárou stanovil.

Postupně probrali práci, společné známé i partnerské vztahy a dostali se k tématu pro nezávaznou konverzaci nepříliš vhodnému, a to na životní filozofii, názory na svět a paranormální jevy. V té chvíli si Adam uvědomil, že ačkoliv je Klára velice sympatická a dokonce i hezká žena, patří bohužel do okruhu lidí, kterým se dosud zdárně vyhýbal. Jednoduše řečeno, je trochu cvok. Mystika, poznání. To byla její oblíbená slova. Jako o naprosté samozřejmosti mluvila o reinkarnaci, o skrytých, téměř nadpřirozených schopnostech každého člověka, o magii, o existenci tří strážných duchů, kteří jsou přiděleni každému člověku, jako osobní průvodci a rádci z duchovního světa…

„Víš, můžeš si je jednoduše představit jako dobré víly, anděly nebo cokoliv jiného, ale ve skutečnosti jsou to duchové. Ten první tě provází celý život, nikdy nebyl vtělený na zemi, a tak má občas problém představit si, jak to tu chodí, a proto tam jsou ti další dva. Ti ho usměrňují a jeho často praštěným nápadům dávají reálnější a pozemštější podobu. Jeden je duchem, který má jakousi prodlevu ve znovuzrození a dostal proto na starost některého člověka na Zemi, aby se tam moc nenudil. No a ten třetí je tvůj příbuzný nebo jiný zemřelý blízký z tvého nynějšího či minulého života. Třeba já jsem přesvědčená, že mě provází můj pradědeček. Zemřel, když jsem byla malá, ale dokonale si ho pamatuju. Byl moc milý a trávili jsme spolu hodně času. To on mě poprvé učil malovat.“

Adam nedokázal nijak oponovat. Klára útočila na jeho racionální svět, který se tím otřásal v základech. Ničemu z toho nevěřil, přesto se ho zmocňovalo podivné vzrušení. Pokusil se ho potlačit a důrazným hlasem, kterým ujišťoval i sám sebe, Kláru upozornil, že na podobné věci rozhodně nevěří.

„To o čem mluvíš je sice hrozně zajímavé, ale dost absurdní, nemyslíš? Neříkej mi, že tomu skutečně věříš? Reinkarnace? Andělíčci strážníčci? Komunikace s duchy? Je mi líto, ale mně to přijde jako blbost.“

Adam čekal a možná i trochu doufal, že ho Klára začne ujišťovat o pravdivosti, toho co mu navykládala, že mu to bude všechno chtít nějak dokázat, jako to dělají všichni tihle podivíni. Ale spletl se. Klára se jen klidně usmála, prohlásila, že ona sama tomu věří a nic nelogického a absurdního jí na tom nepřijde, právě naopak, ale že o tom nepotřebuje nikoho přesvědčovat. Třeba na to Adam přijde časem taky.

Ačkoliv se Adam snažil jejich hovor vrátit do přijatelnějších tematických kolejí a prodloužit příjemně uplynulý večer, nepodařilo se mu to. Ani jeden z nich se nedokázal na nezávaznou konverzaci naladit a brzy se s neurčitým příslibem dalšího setkání rozešli.

 

„No tedy, jak mohl být k té milé dívce takový! A slyšeli jste, jak přezíravě mluvil o nás? Prý andělíčci strážníčci! Prý blbost!“

„Ovládejte se. Nemůžeme po něm přeci chtít, aby svůj názor změnil během několika minut. Chce to nějaký čas. Nemám pravdu, pane?“

„Jistě, máte. Je sice ostudné, jak nezdvořile to té dívce řekl, ale ta ona o nás má také poněkud zkreslené představy. Já, že si neumím představit, jak to na světě chodí? To je mírně řečeno omyl. Nicméně jsem přesvědčen, že jejich setkání splnilo svůj účel a zaselo do něj semínko pochybností.“

„Promiňte pane, ale občas trochu mimo jste. Nyní jsem ovšem zvědavá, jak dlouho takové semínko bude klíčit. Jen se podívejte, jak dlouho už se v té své krizi plácá! Jestli má na zemi v tomto životě splnit svůj úkol, měl by si pospíšit.“

„Madam! Jsem skutečně nemile překvapen vaším míněním, o mé způsobilosti k vedení pozemských lidí. Co se Adama týká, ve všech minulých životech byl vcelku úspěšný. Jistě bude i tentokrát, jen mu musíme dát čas.“

„Měla jsem dojem, že nedostatek času je právě to, co nás nutí se tak intenzivně do jeho života vkládat. A o vaší způsobilosti nepochybuji, jen tvrdím, že nejste tak dobře obeznámen s některými aspekty lidského života. Víte vy například, jak bolí žaludeční vředy?“

„To sice nevím, neprožil jsem tyto nepříjemné stavy, ale dokáži se do nich dokonale vcítit.“

„Myslím, že vy máte s žaludečními vředy velké zkušenosti, že? Koneckonců, nebyla jste sem poslána právě proto, abyste si od pozemského života odpočinula a vaše kontinuita zrození byla trochu narušena, jelikož jste se stala až příliš rodinným duchem? A nebuďte tak pesimistická. Adam je chytrý hoch a vždycky všechno zvládl. My mu jen trochu pomůžeme. Od toho tu koneckonců jsme. To, že jsme mu do života znovu přivedli tu dívku, je jen malý zásah. Pravděpodobně by se s ní časem setkal i bez naší pomoci.“

„Je pravda, že jsem se příliš fixovala na svou rodinu, ale to sem přece vůbec nepatří. Při příštím zrození se svým blízkým jistě vyhnu. Potřebuji si trochu poopravit reputaci a zvýšit svou duchovní úroveň. Na té nynější setrvávám zřejmě už příliš dlouho.“

„No tak dámy, před námi je přece úplně jiný problém. V této chvíli nezáleží na vašem duchovním růstu, kterého stejně můžete dosáhnout jen při vtělení na zemi, ale na Adamově. Zatím se zdá, že se vše obrací k lepšímu. Myslím, že jeden dobře zvolený sen, by ho mohl posunout zase o trochu blíž, tam kde bychom ho potřebovali mít.“

 

Tu noc po setkání s Klárou nemohl Adam dlouho usnout. Stále se mu hlavou honily myšlenky na to, o čem mluvila. Říkala to tak samozřejmě a zároveň fascinovaně, jako by vyprávěla o každodenní kráse východu slunce. Přel se sám se sebou. Jeho racionální zakořeněné já se rozhodně nechtělo vzdát vlády nad jeho životem, ale druhá, přístupnější polovina jeho osobnosti se pomalu dostávala do popředí.

Pozdě v noci, když konečně usnul, zdál se mu zvláštní sen. Byl v temné kobce, všude se ozývaly hlasy připomínající nářek. Lidé kolem umírali a zase se rodili. Nebylo tam světlo, jen šero odhalující zbídačelé siluety postav, jež kdysi bývaly lidmi. Lidmi plnými ideálů, přání, snů a touhy po životě. Teď z nich byly trosky. Už netoužili, jen přežívali s maskou spokojenosti a strnulým úsměvem na rtech. Jejich život byl omezený tou tmavou  kobkou. Hranicí, kterou jim jejich mysl nedovolila překonat. Adam se zoufale rozhlížel. Vypadal jako oni, ale ještě nebyl ztracený, mohl se zachránit. Mohl vybřednout z toho příšerného položivota, který tu vedli všichni ostatní aniž by si to uvědomovali. Najednou to uviděl. Příznačný tunel a na jeho konci lákavé světlo. Všichni se toho světla báli. Nechtěli pátrat po jeho významu, i když bylo mnohem zajímavější a lákavější než jejich prázdné životy. Bylo snazší předstírat, že neexistuje a věřit, že jednou skutečně zmizí. Naštěstí tu bylo pořád a občas se objevovali lidé, kteří se za ním vydali a už nikdy se na tohle místo nevrátili. Zemřeli? Nebo žili někde jinde a mnohem šťastněji? Nevěděl, ale začínal toužit po tom lákavém a tajuplném poznání. Vydal se k tunelu. Někteří se nepatrně pootočili, ustrašeně a zároveň znechuceně na něj pohlédli, ale hned se zase vrátili k prázdnotě, jíž věnovali své životy.

Adam vykročil, světlo ho zalévalo svou hřejivou svěžestí, cítil se šťastnější, svobodnější. Otočil se. Stály za ním tři postavy. Uprostřed muž a vedle dvě ženy. Ale nevypadali jako ti ostatní. Laskavě se usmívali a beze slov ho vybízeli, aby šel dál. Už se necítil být tak sám. Hlídali ho, provázeli a on věděl, že ho neopustí. Věděl, že s ním byli i tam v té kobce, ale on je neviděl, nemohl. Nyní sám sobě dovolil je spatřit a oni byli spokojení, že zamířil ze tmy za světlem, z nevědomosti za poznáním…

Otevřel oči. Slabé sluneční paprsky pronikaly do jeho ložnice a pokoušely se udělat ponuré zimní ráno krásnějším. Vzpomínal na svůj sen, na tři postavy a chtělo se mu smát. Ale trochu zvláštně. Jak byste vysvětlil tento sen, pane Freude? Jsem snad sexuálně frustrovaný nebo dokonce nemám jasno ve své sexuální orientaci a z toho plynou mé problémy?

Bylo velice lákavé hodit za hlavu všechno, co mu napovídala Klára, svůj podivný sen i nutkavý pocit, který ho nyní pořád nahlodával. Klára mohla propadnout nějaké sektě a skutečně tomu všemu věřit. Jeho sen mohl být reakcí na bezvýchodnost jeho umělecké krize, nebo zkrátka jen nějaká zmatená snůška obrazů, jako vždycky. Ale ten pocit, ten mu nedával spát. Cítil potřebu něco hledat, pochopit…stvořit. Ale nevěděl co! Proklínal den, kdy potkal Kláru, která mu svými řečmi převrátila jeho racionální a uspořádaný svět naruby. Měl pocit, že už nikdy nedokáže nic namalovat, nic vytvořit. Všechno mu připadalo příliš plytké, povrchní, bez hlubšího smyslu.

Jeho život plynul navenek jako dřív. V noci spal, ráno vstával a pokud měl zakázky z reklamních agentur, tak i pracoval. V neděli jezdil na oběd k rodičům. Občas zašel do kina a prohlížel si kolemjdoucí ženy. Ale svému malému ateliéru se vyhýbal. Vyhýbal se pocitu bezvýchodnosti, který tam na něj dopadal s mnohem větší silou než kdekoliv jinde.

 

„Ta jeho letargie mě děsí. Copak se nezmůže na nic jiného?“

„Vůbec ho nepoznávám.“

„Dámy, vidíte jen to zjevné. Ale pod povrchem se skrývá velké dění. On teď sice neví co se sebou, ale brzy se najde. Věřte mi.“

„Kéž byste měl pravdu. Je mi ho líto, když ho tak vidím.“

„A neměli bychom za ním poslat zase tu dívku?“

„Ne. Jsem si jist, že ji osloví sám.“

„Nebo by mu třeba pomohly v uvědomování malé žaludeční vředy…“

„To snad není třeba! Trápí se i tak dost. Asi i vy zapomínáte jak to bolí.“

„Právě naopak, vím to moc dobře. Ale možná by ho to trochu popohnalo. Musel by si uvědomit, že takhle to dál nejde. Alespoň natolik všímavý přece je!“

„Možná to není tak špatný nápad…“

„Ale, pane! Od vás bych to nečekala! Má teď dost starostí, nepotřebuje k tomu ještě zdravotní potíže. Asi si skutečně neumíte představit, jak moc je to na zemi někdy nepříjemné.“

„Trváte-li na tom… Dobrá tedy. Necháme ho bez zdravotních obtíží.“

 

Adam seděl ve svém staromládeneckém bytě a nervózně poklepával špičkami prstů na desku kuchyňského stolu. Připadal si jako puberťák odhodlávající se pozvat třídní krásku na rande. Ale už dávno odzvonilo školním láskám a Klára by ani tenkrát ani teď cenu o nejpůvabnější dívku nevyhrála. Konečně sáhl po mobilu.

„Ahoj Kláro, promiň, že volám po tak dlouhé době. Neruším?“

„Ne, vůbec ne. Už jsem si myslela, že se zas pár let neuvidíme.“

„Já popravdě řečeno taky. Ale chci se ti omluvit za to, jak jsem byl nepříjemný, když jsi mluvila o … No o těch andělích a podobně.“

„To je v pořádku. Nechápu, co mě to tenkrát popadlo, že jsem o tom začala. Nechtěla jsem ti vnucovat svoje představy a názory. Normálně si to nechávám pro sebe.“

„Musím říct, že od té doby mi to nejde z hlavy. Nějak to pořád nemůžu překousnout.“

„Promiň, nechtěla jsem tě rozhodit. Ale asi to tak mělo být.“

„Asi… Můžu se drze zeptat, jestli už máš plány na zítřejší večer?“

„Nemám...“

 

V Adamovi se něco zlomilo. Dlouho vzdoroval těm novým pocitům, ale konečně to vzdal. Cítil se spokojenější, než kdy dřív. Tušil, že jeho období krize se chýlí ke konci. Pomalu si začal připouštět věci, které ho dříve děsily a dnes mu dávají tak zřejmé odpovědi na spoustu otázek. Klára měla pravdu, asi to tak mělo být.

 

„Myslím, dámy, že se nám podařilo nasměrovat ho na správnou cestu. Něco mi říká, že v tomto životě toho ještě hodně dosáhne.“

„O tom jsem přesvědčena. Vždycky jsem věděla, že z toho mého kluka něco bude.“

„Abyste ho nepřechválila.“

„Alespoň teď byste mohla zahodit ten svůj skepticismus. Copak jste neviděla, jaké věci se v poslední době v tom jeho ateliéru dějí?“

„Ale ano, jen si musím zachovat jistou dávku nedůvěry. Nemůžu se nechat zcela pohltit vaším optimismem. Kdo by vás pak měl upozornit na nutnost zasáhnout?!“

„Dámy, teď není třeba takových úvah. Myslím, že nějaký čas nás mnoho práce nečeká. Leda v případě, že by se rozhodl promluvit si s námi. Ale to musí ještě kus cesty ujít.“

 







 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář