Měla chuť vběhnout rovnou do babiččina pokoje, ale věděla, že teď musí jednat rozvážně. Pečlivě pověsila bundu, srovnala boty a poté se rychlým krokem vydala nejprve do babiččina pokoje v přesvědčení, že babička jakožto hlava rodiny, bude mít takové dokumenty u sebe. Doufala, že svůj rodný list najde v babiččině psacím stole. Třesoucíma rukama začala otevírat jeden šuplík za druhým, ale ve všech našla jen zadání k testům, neopravené písemky, poznámky k předmětům, staré seznamy žáků a spoustu dalších učitelských nezbytností. Jako by babička nebyla ničím jiným než učitelkou. Žádné dopisy ani soukromé dokumenty a už vůbec ne nějaké nepotřebné zbytečnosti. Vše bylo pečlivě srovnané a logicky uspořádané. Berenika prohledala stůl, poličky v knihovně i noční stolek. Bez úspěchu. Úplně nakonec ji pohled padl na velkou šatní skříň. Už tu strávila bezmála dvacet minut a babička s tetou se mohli každou chvíli vrátit. Zkoušet něco v tetině pokoji už nemělo smysl a tak se Berenika bez větší víry v úspěch rozhodla ještě prohlédnout útroby oné skříně. Otevřela ji a po rtech se jí roztáhl široký úsměv. Babička přeci jen nebyla tak chladná, jak se svému okolí mohla zdát. Jen polovinu skříně zaplnilo oblečení. Nejčastěji v podobě strohých kostýmků tlumených barev a dlouhých sukní. Druhá polovina byla takovou malou svatyní vzpomínek. Berenika objevila několik fotoalb ještě z doby babiččina dětství a mládí, krabičky s „poklady“, hrací skříňku na šperky s věnováním a dokonce dřevěnou truhličku s pohlednicemi a dopisy ovázanými červenou stužkou. Berenika se trochu zastyděla. Do babiččina soukromí pronikat nechtěla, ale byla ráda, že objevila i její citlivější povahovou stránku.

Už chtěla skříň zavřít a zkusit najít způsob, jak se v nejbližší době dostat do tetina pokoje, když si všimla nevelké papírové krabice úplně na dně. S tušením, že teď už je velice blízko odklopila víko. Při pohledu dovnitř si s radostí uvědomila, že se na ní konečně usmálo štěstí. Krabice obsahovala dokumenty týkající se právě její osoby. Potvrzení přídavků na dítě, smlouvy o uzavřeném pojištění, soudní rozhodnutí o opatrovnictví ve prospěch babičky a hlavně její rodný list. Když se Berenika probrala většinou úředními listinami až na dno, spíše už jen ze zvědavosti, objevila několik dopisů, tentokrát svázaných černou sametovou stuhou. Berenika je třesoucí se rukou vytáhla a zasáhl ji pocit obrovského smutku. Aniž by věděla proč, do očí se jí nahrnuly slzy a hruď jí sevřela palčivá lítost.

Neměla však čas zkoumat své pocity ani dopisy, které pevně svírala v ruce. Babička s tetou se vraceli. To poznání Berenikou projelo, jako ostří nože. Dopisy a svůj rodný list si strčila pod tričko za kalhoty a krabici vrátila rychle na místo. To už skutečně slyšela v zámku klíče. Věděla, že až do svého pokoje nepozorovaně proběhnout nestihne. Snad alespoň ke schodům. Spěšně se rozhlédla po pokoji, aby ještě zkontrolovala, jestli všechno uložila na své místo. Srdce se jí rozbušilo jako splašené, když si všimla, že většinu šuplíků pořádně nedovřela. Je to přeci tvá rodina, nemusíš se jich tak bát, pokoušela se sama sebe Berenika uklidnit, když se snažila co nejtišeji a nejrychleji zasunout šuplíky, ale nepomáhalo to. Slyšela, jak babička s tetou otevírají prosklené dveře z chodby do obývacího pokoje. Měla už jen pár vteřin, než jí odříznou únikovou cestu tím, že vyjdou zpoza rohu do pokoje, odkud je již na dveře do ložnic babičky i tety vidět. Přiskočila ke dveřím a chtěla rychle zmizet, ale nestihla to. Za dveřmi už zřetelně slyšela přibližující se babiččin hlas. Zatracené šuplíky, pomyslela si zoufale Berenika a s upřímnou modlidbičkou na rtech se skrčila za postel s dlouhým přehozem, pod níž se nasoukala právě ve chvíli, kdy babička otevřela dveře.

„…přestaň s tím fňukáním, Marto. Jsem si jistá, že otec August přehání. Berenika to zvládne. Ostatně, nic jiného jí nezbývá.“

„Myslíš, že si šla lehnout?“ ozval se hlas tety Marty a Berenika se zatajeným dechem sledovala její nohy, které se objevili ve dveřích. Babička stála přímo u postele a zřejmě ukládala na noční stolek svou bibli a růženec.

„Myslím, že ano. Vypadá pořád dost špatně. Nebudeme ji rušit, přijde dolů až sama bude chtít. Musíme jí poskytnout dojem, že nám může důvěřovat a že ji do ničeho nebudeme nutit. Běž nám připravit kávu, hned za tebou přijdu.“

Berenika se znechuceně ušklíbla nad tónem, který babička použila, když mluvila o důvěře. Ale nesmírně se jí ulevilo při zjištění, že nějakou dobu nikdo nezjistí, že není ve svém pokoji. Stále měla naději, že ji babička neodhalí a jí se podaří dostat nepozorovaně k sobě během kávové siesty, kterou se teta s babičkou pravidelně dopřávají.

Dveře se zavřeli, teta odešla do kuchyně a babička přistoupila ke skříni. Berenika doufala, že všechno vypadá tak, aby babička nepojala ani stín podezření, že se v jejích věcech hrabal nezvaný host. Zdálo se, že si babička ničeho nevšimla. Posadila se na postel a začala si stahovat punčochy. Berenika se neodvažovala téměř dýchat. Těch pár minut, než se babička převlékla jí připadalo jako věčnost. Konečně se zvedla, svlečené šaty uložilo do skříně a odešla.

Berenika ještě chvíli zůstala ležet a nemohla uvěřit svému štěstí. Pomalu se vysoukala zpod postele a připlížila se ke dveřím. Nic neslyšela. Doufala, že babička s tetou nezmění svůj letitý zvyk, pít dopolední kávu v kuchyni, a nepřestěhují se do obývacího pokoje. Tiše pootevřela dveře. Obývák byl prázdný. Vyklouzla z ložnice a s bušícím srdcem přeběhla ke schodišti. Už jen pár kroků…

Když za sebou Berenika zavřela dveře ve svém pokoji, úlevou se jí podlomila kolena. Povedlo se jí to! Nejraději by netrpělivě prozkoumala svůj rodný list a hlavně ty dopisy vyvolávající tolik emocí hned, ale něco jí nabádalo k opatrnosti. Pro jistotu se tedy zvedla a rozházela pečlivě ustlanou postel pro případ, že by někdo náhodou vešel. Perfektní stlaní postelí byla jedna z věcí, v nichž ji teta Marta vedla k dokonalosti. V dětství Bereniku strašívala průpovídkami o Satanovi, který prý, mimo jiné, rád vyhledává neustlané postele, v nichž pak čeká na své nic netušící a nepořádné oběti. Potom se svlékla ze šatů, které byly díky pobytu pod postelí plné chuchvalců prachu. Neměla chuť nechat se podezírat, kvůli takové maličkosti, když se jí podařilo tak šťastně vyváznout a raději je rychle vyklepala z okna. Zbývalo je jen pečlivě složit, další z postupů tvrdě vyžadovaných tetou, a pak už netrpělivě vlezla jen v tričku do postele a před sebe rozložila svůj rodný list.