Berenika - 17. část
Ruce se jí chvěly když měla konečně možnost, zjistit alespoň jména svých prarodičů. Přelétla očima údaje o otci, jeho bydlišti, rodičích, sestře a konečně se zastavila u kolonky týkající se matky. Jméno za svobodna Sandra Havránková, jména jejích rodičů Eva a Rudolf Havránkovi. Sandra Havránková, zašeptala bezděčně jméno své matky a do očí jí vstoupily slzy. Skutečně mohla udělat něco tak hrozného? Ze smutku, který na ni opět dolehl ji vytrhly rychle se přibližující kroky na schodech. Berenika se pokusila spěšně, ale opatrně ukrýt všechny papíry pod polštář a sama se potom schoulila pod dekou do klubíčka a s pevně semknutými víčky čekala a doufala, že se tetě ani babičce nebude chtít ji budit. Teta ji nepříjemně překvapila. Jakmile vstoupila do pokoje, zavolala Bereničino jméno a poté přistoupila k posteli, aby s dívkou zatřásla. Berenika se jen nerada zvedla a předstírajíc rozespalost se tety zmateně ptala, co se děje.
„Volá nějaká dívka, Markéta se jmenuje, prý je tvoje spolužačka a potřebuje s tebou mluvit. Doufám, že to neznamená nějaký problém?“ ostražitě se zeptala na konci sdělení teta, dobře si vědoma faktu, že Berenice nikdo příliš nevolá. I teta věděla, že Berenika nemá žádné blízké přátelé, ale na jednu stranu tomu byla vcelku ráda, když si uvědomila, jak zkažená je dnešní mládež a čemu všemu by se od takových lidí mohla Berenika naučit. Její samota jí alespoň přibližuje k Bohu, u něhož může hledat vše a ještě víc, než jí mohou poskytovat pubertální výrostci.
Berenika vůbec nerozuměla tomu, proč by jí měla Markéta telefonovat. Nijak výrazně se nikdy nebavily, navíc se druhý den uvidí ve škole. Přesto se jen neochotně vysoukala z postele, natáhla si tepláky pečlivě složené na židli, k tomuto účelu určené, a vydala se po schodech dolů. Během toho se pokoušela tetu přesvědčit, že žádné problémy ve škole se spolužáky ani s ničím jiným nemá, ale teta se stále tvářila značně skepticky. Berenika si uvědomila, že teta nejde po schodech za ní, a že zůstala v pokoji. Trochu vyděšeně se zastavila a ohlédla. Teta se nespokojeně rozhlížela po pokoji. Berenika by ráda věděla, co se jí teď honí hlavou. Cítila z ní neklid, nejistotu. Konečně se teta pohnula a vyrazila za Berenikou, která se s úlevou pramenící z neobjevení papírů skrytých pod polštářem rozběhla k telefonu.
„Prosím, tady Berenika.“ Představila se do telefonu s trochou nejistoty v hlase.
„Ahoj Bereniko, tady Markéta, promiň že tě ruším.“
„To je v pořádku.“ Pronesla Berenika, i když tak úplně to pravda nebyla. Markéta si nemohla pro svůj telefonát vybrat méně vhodnou dobu. I když je fakt, že kdyby volala ve chvíli, kdy se Berenika nacházela pod babiččinou postelí, byly by následky horší.
Na chvíli se rozhostilo trapné ticho. Úvodní fráze byly odbity a Berenika trochu netrpělivě čekala, co může být tak naléhavého, že jí proto Markéta volá.
„Já…no, jsem tak trochu nemocná a chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi ten sešit ze základů, co jsem ti půjčila, nemohla zítra po škole přinést domů. V úterý mám být zkoušená, to už snad budu ve škole, ale neměla bych se z čeho učit a tak…“ Markéta působila dost nervózně a Berenika zpočátku vůbec netušila o čem mluví. Naštěstí než mohla nastat další trapná chvilka ticha, vzpomněla si , že si od Markéty v pátek půjčila sešit na dopsání a spěšně proto souhlasila, že jí ho klidně domů zanese. Markéta jí se zjevnou úlevou popsala kde bydlí a obě dívky se rozloučili. Berenika se usmála na tetu, která vyšla ze dveří kuchyně.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se podezíravě teta.
„Jistě. Jen se zítra po škole stavím za jednou spolužačkou. Je nemocná a potřebuje nějaké sešity.“
Teta přikývla a k Bereničině nelibosti jí přizvala do kuchyně, aby pomohla s přípravou oběda. Byla to nekonečná hodina, než se konečně najedli a Berenika se mohla s odvoláním na učení odporoučet zpátky do pokoje. Původně se chtěla ještě vrátit do postele, ale bylo bezpečnější být u stolu, kde mohla všechno v případě náhlého vtrhnutí babičky či tety snáze schovat. Znovu tedy ustlala postel, vytáhla papíry zpod polštáře a usedla ke svému psacímu stolu. Stejně jako postel byl i stůl z tmavého teakového dřeva. Obojí v pokoji zůstalo ještě po Bereničině otci. Stůl měl po pravé straně řadu šuplíků což bylo jedno z mála míst, které nepodléhaly stálému tetinu dohledu, a v nichž tedy sem tam vládl malý nepořádek, což bylo ve zbytku pokoje nepřístupné. Prozatím tedy Berenika uložila dopisy s černou stuhou do jednoho z nich pod školní sešity a znovu si otevřela rodný list, aby si opsala adresu, která byla uvedená, jako bydliště jejích rodičů. Lomnice nad Popelkou, Novodvorská 315. Usmála se. Nepamatovala si, že by někdy slyšela ten název a přesto jí jméno toho městečka připadalo tak příjemně známé…