Berenika - 1.část
Právě ve chvíli, kdy Sára Donowenová dostala další ze svých, lékaři označovaných, hysterických posttraumatických záchvatů, probudila se s výkřikem o několik set kilometrů dál Berenika. Posadila se na posteli a setřásla ze sebe poslední zbytky tajemného a děsivého snu, jež jí poslední dobou stále častěji bránil v klidném spánku. Po pravdě řečeno, Berenika nevěděla čeho nebo koho se sen týká, věděla pouze, že pokaždé když se probudí, má zvláštní a neopodstatněný strach. Protože měla nepříjemně vyschlo v krku, sáhla na noční stolek pro sklenici vody, kterou si tam právě kvůli tomu snu a zvláštním pocitům, které po něm následovali, každý večer připravovala a s nelibostí zjistila, že je prázdná. Zvedla se tedy a chystala se sejít do kuchyně. Už sahala po klice, která se ve studném měsíčním světle, jež sem v úzkém paprsku dopadalo škvírou mezi nedotaženými závěsy, mrazivě leskla, když si uvědomila, že se ze zdola ozývá něčí rozčilený hlas. Okamžitě poznala ječivý soprán tety Marty. Zdálo se, že s někým telefonuje. Svou domněnku si však Berenika nehodlala ověřovat. Teta totiž vyloženě nesnášela, když se někdo, a to kdokoliv, pohyboval v noci po domě. Berenika se proto chtěla vrátit do postele a všechno zaspat. Náhle však zbystřila. Zdálo se jí to, nebo skutečně zaslechla své jméno? Berenika neměla ve zvyku strkat nos do cizích věcí a poslouchat cizí telefonáty, ale jestliže o ní někdo mluvil kdo ví s kým, ve dvě hodiny ráno, a ještě se u toho jak se zdálo dost rozčiloval, rozhodně to v ní probudilo víc než zvědavost. Na okamžik zaváhala jestli by přece jen nebylo lepší nechat to plavat, protože si vzpomněla na nepříjemnou scénu, kterou teta Marta udělala, když jí bylo něco kolem sedmi let, nevěděla přesně, ale vzhledem k tomu, že tenkrát chodila do první třídy nějak tak to být muselo. Tehdy se dívala na Večerníček, byla si jistá, že to byl Křemílek a Vochomůrka, a teta s babičkou v kuchyni sklízeli nádobí po večeři. Snažili se mluvit potichu, ale Berenika je přesto slyšela. Hovořili o nějaké ženě, která prý spáchala sebevraždu. Berenika se po Večerníčku zvedla a šla se zeptat co to znamená spáchat sebevraždu, místo vysvětlení se jí však dostalo pouze křiku a rozčileného poučování o tom, jak je strašně špatné poslouchat cizí rozhovory. Za trest pak musela klečet před velikým krucifixem v obývacím pokoji a odříkat dvacetkrát Otčenáš. Tato vzpomínka se jí vryla do paměti především proto, že na ni teta do té doby nikdy tolik nekřičela a nedala jí tak dlouhý trest. Až do této chvíle se tedy Berenika nikde a nikdy neodvážila poslouchat za dveřmi. Snad by to neudělala ani teď, ale jakýsi dosud neznámý šestý smysl ji napověděl, že to o čem se dole mluví, je pro ni jaksi důležité. Dál už se raději nerozmýšlela a malinko pootevřela dveře. Ihned ji zarazil podivný nádech strachu a hysterie v tetině hlase. Berenika se pozorně zaposlouchala. Jestliže byla ještě před necelou minutou rozespalá, nyní byli všechny nervy v jejím těle napnuty k prasknutí.
„V žádném případě!“ říkala právě teta do telefonu a hlas se jí začal třást. „Berenika se to nikdy nedozví! Její matka je mrtvá! Rozumíte?! “ Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozvala teta. „Já rozhodnu co je a co není správné a vy nemáte právo cokoliv mi tu radit!“
….
„Ne a znovu ne. Tohle je uzavřená kapitola našeho života k níž se už nechci vracet! Nechci aby ji Berenika viděla, nechci, aby na ni měla nějaký vliv, protože ona je zkažená. Je posedlá ďáblem.“
….
„Mně je absolutně jedno co se s tou vražedkyní právě děje! Jak po mně můžete chtít abych k ní cítila soucit? Jediné co vůči ní pociťuji je nenávist a odpor.“
….
„Přestaňte! Okamžitě přestaňte! Říkáte hlouposti. Berenika je šťastná tak jak to je a ona nemá právo zničit to co jsme pro Bereniku vytvořili!“
….
„Dost. Konec. Nechci o tom mluvit. Už nikdy nevolejte, nechci vědět co říká. Je to blázen a je vrah. Rozumíte! Už nikdy nevolejte!“ vykřikla teta nakonec, praštila sluchátkem zpět do vidlice a zrychleně dýchajíc dosedla do křesla. O to se už ale Berenika nestarala. Co nejtišeji, jak ji to jen třesoucí se ruce dovolovali, zavřela dveře a udělala krok směrem k posteli, nohy se jí však podlomili a Berenika se sesula k zemi. To co právě vyslechla na ni bylo moc.
V hlavě jí vířilo nepřeberné množství otázek, na něž však nemohla najít žádné odpovědi. Nejpalčivěji se jí však na mysl tlačila myšlenka na onu ženu, jejíž jméno, nebyla zjevně teta schopná, či spíše ochotná vyslovit. Co s tou ženou má ona, Berenika, společného? Jaký vliv by na ni mohla mít? Jak by mohla zničit její život? Proč ji teta tolik nenávidí? A když je to vražedkyně, posedlá ďáblem, co s ní může mít teta, přímo náboženská a mravní fanatička, společného? A konečně, co měla znamenat ta narážka na její matku a to že se něco nikdy nesmí dozvědět? Otázky se rojily jedna za druhou a nezdálo se, že míní přestat. Berenika měla teď v hlavě jako v úle. Z tohoto stavu naprostého zmatku ji však náhle vytrhl zvuk kroků, blížících se po schodech k jejímu pokoji. Berenika ani nemusela zdlouhavě přesvědčovat svoje nohy, aby se zvedli a dostali ji do postele, dřív než ten někdo, podle zvuku klapajících pantoflí, zřejmě teta, vkročí do pokoje. Těžko by totiž své pedantské tetě vysvětlovala a zvláště v takovém rozpoložení, v jakém se nacházela, co dělá sedíc, ve dvě hodiny ráno, uprostřed svého pokoje, s prázdnou sklenicí v ruce a podivně nepřítomným výrazem ve tváři.
Rychle se proto zvedla a vklouzla do postele. Jen okamžik poté, se otevřeli dveře a jak Berenika zpod pootevřených víček viděla, objevila se zde skutečně teta Marta, ve své příšerné noční košili a květovaném čepci na spaní, s krajkovou obrubou. Chvíli jen tak postávala u dveří, jako by se rozhodovala, má-li odejít nebo zůstat. Nakonec se zřejmě rozhodla pro druhou možnost, protože přistoupila k Bereničině posteli a posadila se. Berenika doufala, že brzy odejde. Potřebovala si alespoň trochu utřídit myšlenky, zpracovat si pro sebe ty útržky podivného rozhovoru, jenž právě vyslechla a to v tetině přítomnosti nebylo vskutku možné. Teta se však k odchodu neměla. Pokud mohla Berenika soudit, seděla na posteli a jen se na ni dívala. Kdyby byla mladší, myslela by si, že teta jen hlídá její spánek, jak se říká v pohádkách, ale tahle pozdní návštěva měla zcela jiný důvod. A skutečně. Po chvíli se teta Marta zvedla, poklekla vedle postele a začala se, k velkému údivu již dost zmatené Bereniky, modlit. Odříkala Otčenáš, Zdrávas a další modlitby, které Berenika dokonce ani neznala. Znělo to skoro jako při vymítání ďábla. Teta se kývala dopředu a dozadu, s tím jak její hlas stoupal a klesal. Bylo to mírně řečeno děsivé. Potom sebe i ji pokřižovala a konečně se chystala odejít. Ve dveřích se ale ještě otočila a pronesla tónem plným bezmocného vzteku: „Nikdy se to nesmíš dozvědět! Nikdy!“ Konečně zavřela dveře a nechala Bereniku napospas útočícím a neodbytným myšlenkám, které si neomylně probíjeli cestu do jejího nitra.
Tu noc již neusnula. Přestože se celou noc zaobírala oním podivným telefonátem a tetiným následným chováním,nedošla k žádnému převratnému řešení. I když, přeci jen se pro něco rozhodla, musí zjistit kdo je ta žena a co se před ní teta snaží tak strašně utajit.
Když za svítání vylezla z postele a podívala se na sebe do zrcadla, zjistila, ne že by to nečekala, že její už tak dost bledá pleť po probdělé noci získala přímo mrtvolný vzhled, který ještě umocňovaly temné kruhy pod očima. Vypadala trochu jako Samara z jejího oblíbeného hororu Kruh. Neměla sice úplně černé vlasy, ale se svou temně hnědou k tomu neměla daleko a to, že se jí mírně vlnily, taky oné podobě příliš neubíralo. Normální dívka v jejím věku by prostě sáhla po líčidlech a pokusila se něco ze svých nedostatků zakrýt, ne však Berenika. Nebylo to proto, že by nechtěla, ale její teta veškeré zkrášlovací prostředky považovala za Satanovo dílo, které přivádí mladé dívky, ale i ženy na cestu k hříchu a plamenům pekelným. Berenika jen stěží uhájila balzám na rty a i o takovou maličkost musela s fanatickou tetou tvrdě bojovat.
Tentokrát však se svým vzhledem a jeho nedostatky příliš nezabývala. Měla plnou hlavu zcela jiných starostí. První z nich byla jak přežít dnešní školní den a nezbláznit se. Druhá jak se co nejefektivněji a nejdlouhodoběji vyhnout tetě. A ta nejdůležitější a hlavně nejobtížnější, jak zjistit odpovědi na všechny své otázky, které jí dnes nedovolili ani na okamžik usnout.