Berenika - 2.část
Ve škole si jí jako obvykle nikdo příliš nevšímal. V třídním, ale ani jiném kolektivu, nebyla právě oblíbená. Jako dítě ji to velice trápilo, dnes to však přijala spíše s povděkem. Neměla chuť s nikým mluvit. Jen s největším přemáháním se přinutila k mechanickému zapisování v jednotlivých hodinách a jakmile zazněl zvonek ukončující vyučování vyrazila ze školy ven. Při poslední hodině ji totiž konečně napadlo, jak nejjednodušeji zjistit, s kým teta v noci mluvila. Vydala se tedy rovnou domů, což obvykle nebylo jejím zvykem, jelikož ráda využívala čas kdy teta byla v práci a nemohla tedy kontrolovat její příchody, k příjemným procházkám, ať už po městě, či kolem řeky.
Když odemykala domovní dveře, netrpělivostí se jí třásly ruce. V chodbě ke své spokojenosti podle pečlivě urovnaných bačkor poznala, že jak teta, tak i babička jsou pryč. Přesto pro jistotu hlasitě pozdravila. Nikdo se neozval.
Berenika nedočkavě odhodila školní tašku na pohovku a přistoupila k telefonu. Stále se třesoucí rukou uchopila sluchátko a jako uhranutá hleděla na černé tlačítko jež jí snad pomůže zodpovědět jednu z palčivých otázek. Stiskla ho a aniž si to uvědomila zatajila dech, když telefon začal vytáčet číslo posledního hovoru
„Marshallova psychiatrická klinika, prosím.“ Ozval se příjemný hlas asi po třetím zazvonění. Berenika mlčela. Nevěděla co čekala, ale tohle rozhodně ne. Nedovedla si představit, že by její úzkoprsá teta mohla mít něco společného s podobnou institucí. Opatrně položila sluchátko. Takže se nic nedozvěděla, jen ještě víc rozvířila zrnka svých myšlenek. Věděla, že aby mohla dát díly téhle složité skládačky dohromady, musí najít svůj obvyklý klid. Zhluboka se proto nadechla a opsala si číslo psychiatrické kliniky. Až zjistí něco, čeho by se mohla držet, určitě tam zavolá znovu. Teď si však vůbec nebyla jistá, na co by se jich měla ptát. Nechtěla se prozradit příliš brzy. Teta uměla být v trestání hodně krutá.
Berenika byla vždycky založená spíš emotivně než rozumově, což bylo, mimo jiné, také častým jablkem sváru mezi ní a tetou, přesto dokázala řešit většinu problémů s nadhledem. Teď se ke klidu a logickému uvažování nutila málem násilím. Když se usadila v pokojíčku s hrnkem kávy, který, jak doufala, jí pomůže překonat únavu pramenící z probdělé noci, myšlenky a otázky se opět vyrojily a snažily se nahlodat její rozhodnutí, podívat se na věc s malým odstupem. Stejně jako dole u telefonu se proto zhluboka nadechla.