Berenika - 5.část
Stále ještě nevěděla jak by měla začít, když jí sama babička bezděčně nahrála. Položila před Bereniku několik hustě popsaných papírů a se stopou smutku v hlase zavzpomínala: „Tvůj otec měl přírodopis velice rád, Bereniko. Měl by jistě velkou radost, kdyby věděl, že tě tento obor také zajímá.“ Tohle do té doby Berenika nevěděla a moc jí to potěšilo, jelikož sama chtěla jít po gymnáziu na veterinární medicínu. Teď však nebyl čas nad tím přemýšlet.
„Docela by mě zajímalo,“ pronesla Berenika zamyšleně a jakoby mimochodem, „v čem jsem po mamince.“
„Doufám, že jsi po ní nezdědila vůbec nic!“ vykřikla za ní znenadání teta, která se zřejmě právě vrátila z práce a čišela z ní neuvěřitelná nenávist, která Bereniku úplně ochromila. Ještě nikdy u tety nezachytila tak silné emoce.
„Uklidni se Marto“ zvolala babička a výhružně se na dceru podívala.
Berenika tomu nerozuměla. Tušila, že teta její matku neměla právě v oblibě, ale proč jí tolik nenáviděla? Těkala pohledem z matky na dceru a cítila téměř hmatatelně, jak atmosféra v místnosti houstne.
Babička se náhle podívala s mírným, rádoby uklidňujícím úsměvem na vnučku, ale z očí jí čišel chlad. „Bereniko, jistě tetě odpustíš. Marta, měla svého bratra velice ráda a ranilo ji, když odešel s tvou matkou a téměř se s námi přestal stýkat. Proto, samozřejmě trochu nesmyslně, nasměrovala svůj smutek v podobě hněvu na tvou matku. Je to zcela přirozená reakce, ale už se to nebude opakovat. Že ano Marto!“ dodala směrem k dceři a Berenika postřehla drobnou výhružku, jež byla v těch slovech skrytá.
„Ano mami.“ Vypravila ze sebe s obtížemi teta. Berenika však měla pocit, že by se nejraději rozkřičela a dala své nenávisti volný průchod, místo toho se raději otočila a odešla do ložnice.
Berenika se tázavě podívala na babičku a doufala, že se jí dostane ještě nějakého vysvětlení. Když se nedočkala, zeptala se sama.
„Takže jste mou matku přeci jen znali?“
Babička zaváhala, ale pak odpověděla. Berenika měla nepříjemný pocit, že se babička příliš snaží, aby toho přiznala co nejméně.
„Ano, znali. Marek, tedy tvůj otec ji přivedl. Musím přiznat, že byla velice krásná.“ Na chvíli se odmlčela a Berenika jí nedočkavě visela na rtech. „Ale byla zkažená. Chodila zmalovaná a v necudně krátkých sukních. K Markovi se nehodila. Nelíbí se mi, že ti to musím říct, ale jsi dost stará na to abys to pochopila.“
Tohle se Berenice skutečně nelíbilo. Babička jí lhala, nebo aspoň neříkala všechno. Ale jak se má dozvědět pravdu? Pomyslela si téměř zoufale.
„Ale tatínek ji přece miloval, vzal si ji. Nemohla být tak špatná.“ Pokusila se Berenika zaprotestovat.
„Ano vzal si ji. Ale nemiloval ji, tím jsem si jistá. Ženy jako tvá matka vědí, jak k sobě připoutat muže. Když měli tu autonehodu, vzali jsme si tě k sobě a doufali, že se nám podaří vychovat z tebe morální slušnou dívku a ne takovou…“
Berenika byla ráda, že babička myšlenku nedokončila. Nechtěla slyšet takové řeči o své matce. Nevěřila tomu. Cítila v babičce stejnou nenávist jako v tetě. Rozdíl byl jen v tom, že babička se dokázala lépe ovládat. Teď už nechtěla nic slyšet. Obě její příbuzné jí říkali jen lži. Byla si tím jistá, cítila to. Ale ona pravdu zjistí, pomyslela si a s uspokojením si vzpomněla na telefonní číslo Marshallovy psychiatrické kliniky, bezpečně uložené na tajném místě v pokojíčku.
„Promiň babi, ale právě jsem si vzpomněla, že mám ještě nějaké povinnosti do školy.“ A s těmi slovy se zvedla a zamířila nahoru. Neměla chuť dál tu setrvávat s tou lživou starou ženou, která jí nikdy nebyla milující babičkou, jakou si vysnila z knížek. Cítila v zádech zadumaný babiččin pohled, který ji trochu znepokojoval. Babička měla jistě tušení, že se s Berenikou něco děje.