Berenika - 7.část
V knihovně
si nejdříve zapůjčila knihu Aztékové - Půvab
a krutost indiánské civilizace. Přeci jen nechtěla riskovat a potřebovala
tudíž své alibi dovést k dokonalosti. Pak se nedočkavě posadila
k internetu. Když zadávala do vyhledávače jméno kliniky, zase jí
procházeli vlny vzrušení jaké do onoho vyslechnutého telefonátu nepoznala.
Objevila oficiální stránky oné kliniky, ale moc informací
tu nebylo. Něco o její historii, o prováděném výzkumu, seznam lékařů a podobně.
Překvapila ji ovšem skutečnost, že tato klinika je soukromá a podle všeho i
značně drahá. Kdopak asi platí za Sáru Donowenovou?
Nevěděla co konkrétního tu má hledat a rozhodla se, že raději projde všechno. Zkusmo nejprve klikla na kolonku výzkum.
- genetika v psychiatrii
- psychiatrická sexuologie (počítačová phalopletysmografie, vulvopletysmografie)
problematika afektivních poruch: biochemické hypotézy afektivních poruch, farmakoterapie, profylaxe (lithioterapie, spoluúčast skupiny IGSLI), mechanismy účinku antidepresiv a problematika jejich kardiotoxicity, farmakorezistence
neuropsychiatrický výzkum traumatického stresu
- demence (zejména Alzheimerova demence)
- adolescentologie
- problematika vlivů okultismu
- návykové poruchy
Polovině věcí ze jmenovaných předmětů výzkumu nerozuměla, ale přeci jen ji zaujala jedna ze jmenovaných položek. Čeho se asi týká výzkum problematiky vlivů okultismu? Zapsala si krátkou poznámku do připraveného sešitu a zaměřila se na historii kliniky.
Marshallova klinika se nachází v pohraniční oblasti Švýcarska a byla založena v roce 1955 Robertem Marshallem, velice bohatým podnikatelem se zálibou v okultních záležitostech. Robert Marshall byl zjevně přesvědčený o existenci nadpřirozených jevů a jejich často neblahém vlivu na člověka. Klinika byla původně považována za rozmar jednoho ze zbohatlíků, ale časem se ukázalo, že podobné zájmy má mnohem více lidí než se může na první pohled zdát. Pacienti byli z nejrůznějších koutů světa včetně Spojených států. Často se jednalo jen o předstírané posednutí ďáblem, ale občas se objevili skutečně narušení lidé, kteří potřebovali odbornou pomoc, která by jim jinde nebyla poskytnuta, jelikož jim nikdo nevěřil.
Bereniku vůbec nepřekvapilo, že se našlo jen málo lékařů ochotných připustit, že se jejich pacienti stali objetí obřadů woodoo nebo jsou pronásledováni démony, které sami neprozřetelně vyvolali.
V pozdějších letech se ovšem klinika stala zkrátka vyhledávanou psychiatrickou institucí pro svou diskrétnost a výhodné poskytované služby. Například přijetí pacienta pod falešným jménem (v zájmu diskrétnosti a ochrany pacienta a jeho blízkých), čehož využívali především bohaté rodiny, které se za jednoho z jejích členů natolik styděli. Nebo telefonní středisko v několika jazycích, poskytující volajícímu informace v jazyce státu, z něhož je sledován jeho telefonát. Klinika se v průběhu 80. let sice zaměřila na klasické psychické poruchy, ale svůj výzkum okultních záležitostí zcela neopustila a i to byl jeden z důvodů její přitažlivosti.
Nyní byl majitelem kliniky William Marshall, vnuk Roberta Marshalla.
Nyní ovšem Berenice připadalo její spojení s jakousi cizinkou nacházející se na předražené psychiatrické klinice s tak podivnou historií a směrem výzkumu, ještě nepravděpodobnější.
Byla už hrozně unavená, ale z náhlého popudu se rozhodla do vyhledávače zadat ještě jméno Sára Donowenová. Nečekala sice, že by tu skutečně něco našla, ale co kdyby?
K jejímu překvapení se tu nacházely odkazy hned na několik dokumentů s tímto jménem. Nahlédla do prvního a pocítila zklamání, jednalo se o historické pojednání na téma čarodějnických procesů v nichž Sára Donowenová figurovala jako jedna z žen obžalovaných z kacířství a provozování čarodějnických rituálů. Stejné nebo podobné informace obsahovali i všechny ostatní stránky. Už se chtěla odpojit, když ji napadla absurdní myšlenka. Možná je Sára Donowenová jedno z těch falešných jmen. Docela by to zapadalo vzhledem k zaměření kliniky a osudu osoby, která toto jméno nosila dříve.
„Už moc fantazíruješ, Bereniko.“ Okřikla se v duchu a konečně vstala, zaplatila za použití internetu a vydala se domů.
Babičce s tetou oznámila, že se necítí příliš dobře a ráda by si šla lehnout. Musela sice vydržet několik nepříjemných otázek a starostlivých pohledů, ale brzy byla propuštěna. Původně si chtěla ještě trochu urovnat své nové poznatky, ale scházela jí energie na další přemýšlení o záhadách v jejichž středu se ocitla. Měla chuť svalit se do postele a konečně se prospat. Sebrala však poslední zbytky sil k provedení nezbytné hygieny a poté ihned upadla do neklidného spánku plného děsivých snů.
Berenika stála na
jakési vyvýšenině a kolem ní byl dav lidí ve středověkém oblečení. Ječeli na
ni, házeli po ní kamení. Berenika byla bez sebe hrůzou. Náhle ucítila štiplavou
vůni kouře, začalo ji ovíjet horko, nemohla dýchat, nemohla se hnout. Byla zády
přivázaná ke kůlu. Konečně ve změti výkřiků rozeznala ty nejčastější:
„Čarodějnice! Upalte ji! Je to čarodějnice!“ Začínala jí hořet sukně. Do očí ji
stoupaly slzy beznaděje a strachu. Cítila nesnesitelný žár čím dál blíž. Ocitala
se ve žhavém pekle z něhož nebylo úniku. Nedalo se to vydržet. Berenika
sebou házela a začala křičet. „Bože, pomoz mi, prosím! Maminko! Pomoooc!“
Pomalu cítila, že upadá do milosrdného bezvědomí. Ještě než ztratila vědomí
úplně a v bolestech se zhroutila, zahlédla přímo před sebou tetu Martu a
babičku. Vedli onen linčující dav.
Náhle ji obestřela
uklidńující a chladivá temnota. Slyšela nějaký jemný hlas, ale chvíli jí
trvalo, než se na něj dokázala soustředit.
„Bereniko, už nemusíš
mít strach, jsem tu s tebou, holčičko moje.“
„Maminko!“ zašeptala
nevěřícně Berenika a pokoušela se v té temnotě něco zahlédnout.
„Ano to jsem já, už se
nemusíš bát, holčičko, maminka je u tebe.“
Berenika cítila jak jí
po tvářích stékají slzy. Ne strachu, ne bolesti, ale smutku. Věděla, že tohle
vše je jen sen. Maminka je mrtvá.
„Neplač Bereniko. Já
vím jak to pro tebe bylo všechno těžké, ale spraví se to, uvidíš. Jen musíš být
silná. Ničemu teď nerozumíš, já vím, ale časem pochopíš. Zase budeme spolu! Ale
musíš mi něco slíbit dcruško.“
Berenika ovládla své
vzlyky a pokusila se posadit. Uvědomila si, že sedí ve své posteli, ve svém
pokoji. Vztáhla po maminčině hlase ruku.
„Maminko, tolik mi
chybíš.“ Posteskla si Berenika a stáhla ruku z temnoty. Nic tam nebylo.
„Já vím, Bereniko, já
vím. Ale slíbíš mi něco?“ v jejím hlase se ozvalo náléhání a snad i
strach. Berenika chtěla odpovědět, že ano, ale náhle se ozval srdcervoucí
výkřik a Berenika věděla, že maminka je pryč. Dala se do pláče.